23°C
Paní Peremská, jak vnímáte poprask, který fotografie z nemocnice vzbudila?
To, co se kolem fotografie zveřejněné na sociální síti strhlo, je ukázka toho, jak je společnost léta nastavená. Podařilo se nám poslední roky integrovat smrt do společnosti, ale to, že umírají malé děti, miminka a ještě nenarozená miminka, to je pořád obrovské tabu, se kterým se společnost nechce smířit, nechce s ním pracovat.
Přitom ztráta dítěte během těhotenství je něco, co ženy provázelo vždy. A vlastně ani to, na jaké úrovni je dnes medicína, nemá dostatečnou páku, aby úplně odstranilo tuto situaci. Takže si myslím, že je velmi dobře, že paní Kočendová tu fotku zveřejnila, protože udělala obrovskou službu tomu, aby ztráta dítěte nebyla tabu.
Kolika žen se taková ztráta v Česku ročně týká?
Když se podíváte na statistiky, kolik žen u nás ročně během těhotenství přijde o dítě, ta čísla jsou šílená. Vynechávali jsme ztráty dětí v prvním trimestru, počítali jsme ztráty až od třináctého týdne do porodu a vyšlo nám, že této situaci během těhotenství nebo při porodu čelí v Česku průměrně šest rodin denně! A to je strašně velké číslo na to, že se o tom v podstatě nemluví.
O čem kritické komentáře podle vás vypovídají?
Komentáře, které se objevily na sociálních sítích, ukazují dobrý průřez vnímání takové situace společností. Že by se o tom nemělo mluvit, nemělo by se to ukazovat, měla by si to ta žena vyřešit ve svém soukromí. A to je vlastně něco, co se tady po celou dobu, minimálně komunismu, dělo. Děti, které zemřely v těhotenství, neměly status dítěte, nepojmenovávaly se, neloučilo se s nimi a vlastně až do roku 2017 se ty děti pálily s anatomicko patologickým materiálem.
To způsobovalo retraumatizaci té situace jako takové. Matka čelila ztrátě dítěte jako takové a ještě čelila tomu, že jí od společnosti vůbec nebyl přiznán status truchlícího člověka. Že nemá právo plakat, nemá právo truchlit, měla by jít dál, měla by zapomenout.
Mnoho lidí také přidává nejrůznější rady a doporučení, co dělat, jak se v takové situaci cítit…
Ano, chodí vám takové ty skvělé rady jako: jsi mladá, budeš mít další dítě, příroda to tak chtěla…a to jsou další věty, které to okolí říká ve snaze vám pomoci a utěšit vás, ale vlastně jsou to klišé, která vám vůbec nepomohou. V tu chvíli vás spíše zraňují, protože vy potřebujete mít pocit, že tu vaši bolest ti druzí chápou. Kdy jindy by měl člověk brečet a být nešťastný a truchlit, než v této situaci.
Jak tedy správně reagovat? Jak vyjádřit vhodně soustrast?
Pomůže úplně obyčejné lidství, takové to sdílení, že napíšete nebo řeknete, že vás to moc mrzí, že je vám to líto…Když je to někdo blízký, známý, tak většinou zabírají nabídky úplně obyčejné praktické pomoci. Chceš uvařit, vyzvednout dítě ze školky? Tedy vtahovat nenásilně zpátky do běžného života a zároveň respektovat hranici matky truchlící po ztrátě. Klidě se i zeptat, co potřebuje, jestli o tom chce mluvit. Prostě jednat úplně lidsky, přirozeně, tak jak vám to jde od srdce. Maminka si sama nastaví hranici, kdy s vámi chce, nebo nechce mluvit, o čem, co potřebuje.
Častý nešvar je, že komentujeme něco, co jsme sami nezažili…
A máme na to přesný návod a přesnou představu, jak by to mělo probíhat a vypadat. A ta rodina se pak cítí v té situaci úplně osamocena a izolovaná. Takže je důležité se oprostit od svých představ a pouček a normálně lidsky s nimi tu ztrátu sdílet. Třeba naše rodiny, o které pečujeme, říkají, že hodně čelí sociální izolovanosti, že okolí ve snáze víc jim neublížit s nimi přestává mluvit, přestává je zdravit, začíná se jim vyhýbat. Protože neví, jak mají správně zareagovat.
Jak by se měla truchlící rodina se zemřelým miminkem rozloučit? Jak tu bolest zpracovat?
Vypozorovali jsme, že je strašně důležité, aby se přiznal status té ztráty. A když se přizná, že máte nárok mít z té situace bolest, můžete truchlit, můžete plakat. Nějakým způsobem se rozloučíte s děťátkem, dáte mu jméno, může proběhnout pohřeb nebo nějaký rituál ve formě, která té rodině vyhovuje, tak v tu chvíli se nastartuje zdravý proces truchlení. A to je něco, co neodbudete za týden, za čtrnáct dní, ale je to doba, která může trvat až rok a jde v různých vlnách. Můžete mít problémy s jídlem, se spaním, fyzickou únavou, propady v průběhu dne. A není dobré chtít po sobě mít to za čtrnáct dní odžité. Je to něco, co k tomu přirozeně patří a co v průběhu roku postupně odeznívá.
Máte nějakou svou osobní radu?
Já vždycky našim maminkám říkám, ať dobře jedí, hodně spí, když to jde, chodí do přírody, ať to děťátko pojmenují, ať si dají prostor ho opravdu oplakat a odtruchlit. Zbytek se pak přirozeně, zdravě vyvine sám.
Porodní asistentka Alena Wernerová přivedla za 30 let na svět přes tisíc dětí Andrea Ulagová
