Potkali jsme se na dni věnovaném duševnímu zdraví a závislostem. Co děláte pro to, abyste byla psychicky v pohodě?
To je ale sakramentsky dobrá otázka a velmi těžká odpověď na ni… Co dělám pro to, abych byla psychicky v pohodě? Snažím se být v klidu, nedělat věci na dvě stě procent, dělat si pro sebe čas, mít občas volno. Mít čas na to, jít do přírody, vyjet si na kole, trávit čas s rodinou. Pro to, abych měla duševní pohodu a klid, dělám všechno možné.
Profese televizní moderátorky je náročná. Stále jste pod drobnohledem diváků a navíc musíte velmi brzy ráno vstávat…
Nově mám vždy ve středu po osmé hodině ráno rubriku Kafe s Kristýnou, to je fajn. Vstávám skoro jako když jdu s dcerou do školy, tak je to milé. Už nestávám v půl čtvrté ráno, ale jako člověk, to znamená třeba v půl šesté nebo v šest, což je fajn. A na večerní vysílání už člověk funguje. Večer, když máme Televizní noviny, které jsou od půl osmé, děláme je tak od čtyř, od pěti hodin odpoledne nejpozději. To už je člověk krásně rozmluvený. Večer se lépe mluví, než ráno.
Takže Snídaně byla v některých ohledech trošku peklo?
Nemůžu říct, že peklo. Byla samozřejmě náročná. Bude mi 47 let, mám ještě stále malé dítě, tak bylo spíš náročné to někdy skloubit, když byla třeba Jasmína nemocná, nebo když je člověk unavený. Už to není tak, jako ve třiceti, kdy jsem mohla vstávat klidně měsíc v kuse v pět ráno a pracovat. To už člověk nevydrží. Ale zase to vždycky vykompenzovala ta témata a hosté. Takže tam člověk šel rád, protože tam k vám ty informace opravdu létají.
Přemýšlíte někdy až moc nad tím, co když budete třeba pořád už jen unavenější a unavenější, až budete možná potřebovat chůvu? Funguje to u vás v hlavě někdy takhle?
Spíš se teď učím hodně žít přítomností. Neřešit minulost a už vůbec ne budoucnost. Vždycky, když si o tom s někým povídám, připodobním to k situaci kolem covidu. Když přišel covid, všechno to, co jsme prožili za ty dva roky, bychom v životě nevymysleli. V životě bychom na to nepřišli, že budeme takto fungovat, školy budou online a děti nebudou chodit za spolužáky do třídy, že budeme zvládat být všichni zavření doma, že?
To bychom nikdy předem nevymysleli. Takže co mě čeká, fakt nevím a nevymyslím to. A to, co bylo, je někdy bolestivé a někdy se člověk k tomu vrací. Ale jestli je to potřeba? Co nám tady teď chybí? Nic. Když někdy dokážu uvažovat takhle, tak je to fajn. Ale vždycky se mi to nedaří.
Moderátorka Kloubková a tanečník Kuneš se vzali na posvátném keltském místě |
Jaký je váš názor na to, když mají diváci neustále potřebu hodnotit a komentovat, jak moderátoři vypadají?
Já mám na to takový možná zvláštní pohled. Já totiž přijdu do práce, kde mě převlečou a pak mě nalíčí, takže za to, jak já vypadám, já nemůžu. (smích) To je vizitka těch lidí, vizážistů a kostymérek. Ale oni mě vždycky nalíčí o obléknou hezky, takže to je fajn. Ale každý máme jiný vkus a každý jsme úplně jiný. Někdo má rád blondýny, někdo brunety, někdo velká prsa, někdo malá. Myslím, že člověk se nikdy nezavděčí všem.
Závidíte někdy kolegyním z veřejnoprávní televize, jak je líčí a oblékají?
Přemýšlím, jestli vůbec toto někdy řeším. Ale jo, když to někomu hodně sluší, tak si řeknu, že vypadají dobře. Ale že bych záviděla, nebo se nad něčím tetelila, to vůbec. Když vidím dobrý rozhovor, jdu spíš po tom obsahu a zajímavých informacích. Je asi důležité, jak vypadám, ale spíš je důležité to, co říkám.
Držíte se v životě toho dobrého zuby nehty? Vidíte se třeba na Nově až do důchodu?
Děláme si s kolegou Martinem Pouvou srandu, jak dlouho tam můžeme ještě vydržet. Že možná přijde doba, kdy nebudeme vědět, kde je studio, nebo neuvidíme na čtecí zařízení. To samozřejmě nikdo neví. Myslím si, že to asi nebude do důchodu, ale kam mě život zavane, co bude a co budu dělat? Netuším. Třeba budu moci být starší moderátorka v nějakém magazínu pro ženy.
