V životě se držím hesla, nedělej zlo ostatním, říká Oldřich Navrátil

Jak se daří vašemu česneku? Prý jste jeho zapálený konzument a pěstitel.
Daří se mu výborně, jako mně! (smích) Sázím ho na podzim, takže už vystrkuje růžky. A to, že ho mám opravdu rád, ví snad už celý národ.

Česnek je mimochodem známý jako přírodní antibiotikum – jste vůbec někdy nemocný?
Ať to nezakřikneme. Nemocný nebývám, a dokonce tvrdím, že mě covid minul i díky tomu, že jsem v té blbé době česnek právě jedl.

I když jste nedávno oslavil sedmdesátku, dobrá fyzička z vás jen sálá. Jak to děláte? Sportem to prý v žádném případě nebude.
Sportem určitě ne. (smích) Raději fyzicky pracuji na zahradě, než bych se s dalšími blázny, bez urážky, potil v jedné zavřené místnosti. A pokud jsem v Praze a čas to dovolí, chodím na dlouhé „špacíry“ k nám do Hvězdy. I když, moje žena by asi na vaši otázku s úsměvem řekla: Víte, co je za tím dřiny? A nemyslela by tu mou...

Sledujete sport alespoň v televizi? A co vaše vlastní pořady?
Občas se dívám na fotbal nebo hokej. Ale to spíš jen, když nároďáku o něco jde. Na pořady, ve kterých bych se mohl vidět, se cíleně nedívám. Nebudu přece chodit do práce, když mám volno.

Před dvanácti lety jste se znovu oženil, stihli jste s manželkou Monikou vidět zpětně vaše nejvýznamnější role?
Jak už jsem říkal, sám na sebe se nekoukám. Moje paní jistě něco viděla už v době, kdy jsme oba ještě nevěděli, že bude mou ženou, a na zbytek se dívá beze mne.

Co vás dva spolu nejvíc spojuje? Je to tramping?
Kdo na to kdy přišel, že jsem tramp? Kdysi někdo v časopise zkomolil mou odpověď a teď se to se mnou táhne. Já jsem sice členem trampské osady LSD – (Lesy, stráně, dým) v hospodě U prince Miroslava v Radlicích, ale to není o trampingu. Jen si tak říkáme a kamarádi z osady, skvělí muzikanti, hrají muziku Hardtramp a jmenují se Totems. To tedy já a tramping. A je přece lepší říci doma: Jdu na osadu, než Jdu do hospody. A s mojí ženou jsme od mala chataři. Ona od dětství jezdila na jejich chatu v osadě Rasák u Českého Šternberka a já zase na Oblazeň u Třebíče.

Přibylo s příchodem Moniky do vašeho života i něco nového do vaší legendární vesty, bez které nedáte ani ránu a říkáte jí mobilní domácnost? Kolik jich vlastně máte? A neoslovují vás výrobci podobných vest, abyste jim dělal reklamu?
Neoslovují, jejich chyba! (smích) Vlastně se musím opravit. V rámci Receptáře spolupracuje naše paní kostymérka s jistou známou firmou, jejíž vesty jsou moje srdcovka a hrdě je v pořadu oblékám. Takže reklamička by tu byla. S příchodem mé ženy nepřibylo nic zásadního. Vlastně, díky plynutí času mi do jedné z kapes vložila lékařské potvrzení, že mohu i ve svém věku řídit motorové vozidlo. Čas je mrcha.

Diváci vás znají spíš jako komediálního herce, ve vážnějších rolích jste ale spolupracoval i s legendárními režiséry, jako byla Věra Chytilová, Jaromil Jireš či Juraj Jakubisko. Která poloha je vám bližší a proč?
To se nedá tak říci. Každá pěkná práce stojí za to. Neškatulkoval bych to.

Stává se vám ještě dnes, že vám lidé připomínají vaši populární postavu věčného nápadníka Emila Nádeníčka z Básníků?
Občas ano, ale častěji je to otec Bajza z Bylo nás pět a nebo Břéťa z Rafťáků. S Břéťou mám spojenou krásnou příhodu. Jedeme si takhle po D1 na chatu a v koloně se několikrát míjíme s autobusem dětí, patrně jely na tábor. A když nás ten autobus předjel asi potřetí, přes celé zadní okno papír a na něm velkými písmeny: Čau, Břéťo. To bylo moc fajn a ani ta kolona už mě tak neštvala. Jako jediný jsem se v ní usmíval.

Kterou roli byste označil za svůj největší protiúkol?
To jste mne zaskočili. Takhle o rolích nepřemýšlím. Takže upřimně, nevím.

S bratry Formany jste pro pražské divadlo Minor nastudoval představení Klapzubova jedenáctka, kde hrajete otce Klapzubu. Patřívala tato kniha k četbám vašeho dětství? Co nejraději čtete dnes?
Jako dítě jsem četl hodně, takže i Klapzubovku. Teď čtu nejčastěji knihy o vesmíru. Vůbec tomu nerozumím, ale fascinuje mě to. Dokonce jsem teď k narozeninám dostal obrovský dalekohled. Tak se těším, až ho na chatě nainstalujeme a já budu pozorovat oblohu.

Na YouTube je video z vaší návštěvy v jaderné elektrárně Dukovany. Jak jste se tam ocitl?
Úplně jednoduše. V rámci divadelního festivalu v Třebíči, jehož jsem patronem a elektrárna sponzorem. Byl to super zážitek. Dokonce jsem i cvičně zastavil reaktor. Samozřejmě na simulátoru. (smích)

Označil byste se spíš za pragmatika, nebo romantika?
Jsem romantický cholerik. Pěkná kombinace, že? A v životě se držím hesla: Nedělej zlo ostatním.

Pro pražské divadlo Studio DVA momentálně zkoušíte hru Chlapi sobě, kterou režíruje Šimon Caban. To ale není vaše první spolupráce na této scéně.
Není. Už jsem u nich nastudoval pohádku Šíleně smutná princezna a na letní scéně na Vyšehradě hrajeme Starce na chmelu. A teď zkoušíme se Šimonem Cabanem Chlapi sobě. Premiéra by měla být v červnu, zase na Vyšehradě. Tohle divadlo, Studio DVA, a lidi v něm mám moc rád.

Jak se vám vůbec zpívá a tančí ve zmíněném muzikálu Starci na chmelu?
Představení je to moc pěkné a rád v něm účinkuji. A mnohem lépe než já tam tančí a zpívají naši „mladí“. Já tam zpěvu a tance nemám zdaleka tolik, co oni.

Na co pracovního a soukromého se nejvíc těšíte?
Na to, až budeme mít za sebou premiéru Chlapů, to mi spadne kámen ze srdce. A v soukromí na srpen. To budu mít volněji, užiju si prázdniny a k našim pěti vnoučatům přibude šesté. Takže tak.