S herečkou Janou Nagyovou jsme se potkali na uvedení filmu Dvě slova jako klíč v pražské Lucerně. V čem pro vás bylo natáčení tohoto snímku emocionálně složité?
Emocionálně především proto, že tady jde o život a o smrt. Je to taková niť, která spojuje rozličné příběhy, rozličné příběhy jako muž a žena, nebo otec a dcera, otec a syn… A spojuje celý svět. Všichni, kteří žijeme na této zemi, chceme žít v míru, chceme mít jistotu a zázemí. Chceme být milováni a chceme milovat. Ale především víme jedno: člověk v životě zažije strašně mnoho pěkných, ale i smutných věcí.
Mnohokrát jsou lidi od sebe tak daleko, že se přestanou vídat a přestanou komunikovat. A to je někdy těžké, protože by si měli uvědomit, dříve než odejdou z tohoto světa, že by se měli se všemi usmířit a odejít spokojení a smíření s tím, že měli krásný život a nikde nezanechali zlobu nebo zlo. Ať už se to týká rodiny či přátel. Smíření a odpuštění je v životě strašně důležité. Podotýkám, nezapomeňte si vzít do kina kapesník, budete plakat.
Pobrečíte si občas u filmu a projevujete své emoce i veřejně?
Ano. Já se za to nestydím, přiznám se. V podstatě umělec, to je jedno, či malujete obrazy nebo vytváříte sochy nebo hrajete jako herec... Stále to jsou všechno emoce a pocity zevnitř. Já se za to i ve svém životě nestydím, že mám třeba vrásky. Nestydím se, že dneska nejsem nalíčená, že jsem přirozená, jaká jsem. Když se mi chce smát, tak se směji, a když se mi chce plakat, tak pláču.
Všichni vás mají léta, třeba i díky Arabele, zafixovanou jako blondýnku, teď je z vás brunetka. Přišla s tím i jistá dávka anonymity?
Vůbec ne. Spíš je to taková změna kvůli tomu, že se připravuji na nový film a dáma, kterou mám ztvárňovat, byla brunetka. Chci se vyhnout parukám a tak jsem si myslela, že to zkusím a když mi to bude svědčit, tak u toho zůstanu. Když mi to nebude svědčit, tak budu pak červenovláska. (smích)
Jana Nagyová v seriálu Arabela (1980)
V mládí jste měla hereckou pauzu. Dá se říci, že přišel nyní u vás zase takový herecký boom?
Boom, to těžko říci. Ale těším se z toho, že někteří lidé jdou už na odpočinek do penzí a já jsem na penzi a začínám pracovat. U mě je to trošku naopak. Je to pro mě velká výzva. Když žena po šedesátce začne pracovat a má ještě v sobě tolik odvahy nebo drzosti, postavit se před kamery? Chci zkrátka ukázat, že ještě něco dokážu a ještě něco v sobě mám a mám co říci divákům. Diváci jsou pro všechny nejdůležitější. Děláme to pro diváky. Chceme, aby lidé chodili do kina, aby o filmech mluvili, či už v dobrém, nebo ve zlém, to je normální. S tím musíme prostě žít.
Mluvila jste o důchodovém věku Jste tou šťastnou, která bere díky životu v Německu také německý důchod?
Ne, já beru slovenský. Budete se divit, ale protože jsem pracovala v divadle na Slovensku deset roků, tak dostávám maličký důchodek na kafe ze Slovenska. A protože jsem žila i v Čechách, měla jsem firmu a platila jsem sociální dávky, tak bych měla dostat i český důchod. To je tak na další kafe. Čili do jedné nohy a do druhé nohy.
Arabelu nechtěli pustit do kapitalistické ciziny, vzpomíná Jana Nagyová |
Měla jste to štěstí a setkala jste se na natáčení filmu Dvě slova jako klíč s hercem Pierrem Richardem?
Ne. Bohužel ani s Davidem Švehlíkem, ani s Jaroslavem Duškem. Akorát jsem se potkala s Ivanem Fraňkem, s paní Dulinkovou a s panem Olbrichským. A to mělo pro mě „wow“ efekt. Nasávala jsem všecko. On kouřil, měl takovou jinou vůni, měl charisma, jeho oči... Když se člověk podívá do jeho očí, tak jste jak zhypnotizovaný. A on mě zhypnotizoval a já jsem tím, že je stejně starý jako můj manžel ve skutečnosti, měla k němu velmi blízko. Nebylo to takové odcizení co se týká věku. Velmi mi pomohl i s polským textem, což jsem ocenila.
Spousta lidí si za vámi chodí pro fotografie. Existuje nějaká celebrita, nějaký herec, za kterým byste utíkala pro fotku vy?
Určitě by to byli Meryl Streepová a šarmantní George Clooney. Z českých herců by to mohl být někdo, koho ještě neznám a s kým jsem se ještě neshledala na place.
Na velké herecké hvězdy jste měla štěstí už kdysi v Arabele...
Ty skutečné hvězdy jsem zažila před čtyřiceti roky, ano. I dnes jsou samozřejmě různé celebrity a hvězdy, ale ta největší smetánka, takzvaná herecká elitní, žila v osmdesátých letech. Osmdesátky a devadesátky. Teď máme už jen pár těch špičkových. Třeba paní Eva Holubová. Na tu se moc těším, když budu mít tu příležitost se s paní Evou seznámit. Určitě si od ní vezmu i autogram, protože ji velmi obdivuji.
