Jak doplňujete energii, abyste všechno zvládla a stihla?
Spánkem. Musím se přiznat, že třeba poslední dobou chodím fakt docela brzo spát. Třeba si jdu lehnout s dcerou a čtu si vedle toho a pak mě to tak udyndá do spánku, že usnu a spím až do těch půl sedmý, kdy vstáváme. Takže spánek, někdy se tam šlofíka po obědě, to jsem se naučila od mého táty. Když si dám kafe, tak jsem schopná klidně i po dvojitém espressu usnout, nějak to na mě nepůsobí. Dobíjím energii i mojí pozitivitou, optimismem a lidmi, kteří jsou kolem mě.
A jak získáte ten správný náboj, když jdete na pódium a potřebujete probudit tu dravost?
To nepotřebuju, protože jeviště mě okamžitě nabíjí. Vstoupím tam, vidím lidi, začne hrát kapela a i kdyby se mi tisíckrát nechtělo, v ten moment má moje tělo nějaký zkrat a jsem nejšťastnější. Za čtrnáct dní jdu do Německa fakt na otočku. Je to asi 700 kilometrů a musím být v šest ráno v Praze. Hrajeme do půlnoci, nevím, jak to stihnu. Na to se moc netěším, protože budu sedm hodin v autě tam přes den a pět a půl hodiny nazpátek, když budou dálnice volné. To si říkám, že bych radši měla přemisťovadlo. V jednu chvíli bych byla na jevišti a pak zase doma, osprchovat se, jít do postele. Ale pak si stoupnu na jeviště a jsem šťastná zase.
Co vám do života dal delší pobyt v Německu?
Co mi to dalo do života? To člověk pozná na někom, kdo žije delší dobu v zahraničí. Ne kvůli tomu, že by člověk žil v nějaké lepší zemi, může žít kdekoliv. Ale člověk se naučí nejenom jiný jazyk, ale i trošičku fungování té jiné země, jiných lidí. Přece jenom každý vyrůstáme trošku jinak, máme naučené i od našich rodičů, prarodičů něco malinko jiného, takže v nás to nějak je.
Je třeba fakt, když jsem se vrátila po dlouhé době, tak mi lidi říkali, že je to poznat, že se chovám trošku jinak. Nevím, jestli líp nebo hůř, ale to jsou ty zkušenosti. Člověk jich má víc. Byla jsem rok v Americe a pak šestnáct let v Německu. Hodně jsem cestovala po různých zemích. Člověk má větší rozhled, což nechci říct, že jsme potom jako lepší, to vůbec ne. Ale viděli jsme toho prostě víc, zažili jsme toho hlavně víc za kratší dobu.
Marta Jandová a Miroslav Verner (Praha, 19. listopadu 2021)
Co byste řekla o Němcích? Umí se lépe bavit než Češi? Jsou publikum živější a více kooperují s účinkujícím?
Slyšela jsem spoustu věcí od různých lidí, že třeba Němci se nedokážou odvázat, pak že Češi se nedokážou odvázat. Možná to je tím, jakou děláme hudbu, ale většinou se naše publikum dokáže odvázat všude, ať to je v jakékoliv zemi. Hráli jsme třeba jednou v Portugalsku a na Azorských ostrovech, a tam to bylo také úplně šílené. Od publika vždycky totiž hodně chci a požaduju, takže ne vždycky, ale většinou se mi podaří je nějak rozhoupat. Strašně nerada porovnám a hlavně neumím vůbec porovnávat. Pokud hudba fanouška nějak naplní, tak se dokáže odvázat kdekoliv.
Musí někdy manžel krotit vaši přílišnou energii a vášně?
Musí. Napsala jsem mu písničku, která se jmenuje Křídla. Zpívám tam, že mě drží za ruku, abych nespadla, když stojím někde ve výšce, že mě chytá, když padám. Já ho nechávám létat, on mě zase právě dává zpátky na zem. Občas mě musí trošičku krotit. On už ví, kde jsou moje slabiny a tak mi pomáhá.
Jak pracujete na vztahu? Je ideální vyříkat si všechno většinou před spaním?
Ne. Kdy nás to napadne. My jsme takový ten pár, který diskutuje úplně všechno, takže se u nás i hádá. Jednou přišla naše dcera Maruška a řekla mi: „Mami, vy se jako nějako furt hádáte?“ My na to: „Maru, ale my se nehádáme. My máme prostě každý jiný názor, hádky vypadají jinak.“ Diskutujeme a jsme rádi, že se to od nás učí, protože je hrozně důležité se naučit říct svůj názor. Jak žena, tak muž. Je důležité říct to bez nějakých extrémních emocí a dokázat si o tom opravdu popovídat a dostat se potom někam dál. Myslím, že dcera se od nás hezky učí, že to je důležité.
Co děláte proto, aby mezi vámi byla otevřenost a vlastně žádná tabu?
My s ní mluvíme o všem. Pokud se teda nezeptá, nejdu a neřeknu jí to a to. Ale když přijde a zeptá se: „Hele, mami, jak je tohle to? Jak je támhleto?“ Třeba odmalička mi pomáhala hlídat ji jedna naše kamarádka, která má přítelkyni. A Maruška? Jí to bylo úplně normální. Až jednoho dne řekla: „Počkej, a vždyť to je normálně kluk a holka.“ A já: „Ne, to je jak se má člověk rád.“ Ona: „Aha.“ A pak si toho začala najednou všímat a říkala: „Aha, takže ty naši známý? To je taky. A tady ty dva a tady ty dvě... aha.“ Takže úplně v pohodě už to bere jako normální věc a všechno možné.
Samozřejmě přišly otázky na sex. Já jsem říkala, proč bych jí to jako tajila? Říkám jí to tak vždycky prostě k věku, aby to na ní nebylo nějak moc. Jednou se zeptala: „Mami, jak se dostalo to dítě do břicha?“ Tak jsem jí řekla, že v mužích jsou spermie a my máme vajíčka. A trvalo třeba další dva roky, než řekla: „Počkej mami, jak se ta spermie dostane k tomu vajíčku?“ To jsem si říkala: „A jéje!“ Pak jsem jí to musela nějak vysvětlit. Ale abych jí vymýšlela, že děti rostou ze salátu, nebo že je přinese čáp, to mně přijde divné. Malé děti se na to stejně nezeptají, takže jim to nemusím nalhat. Je důležité být s dětmi otevřený už odmalička, aby nebyly i šokované v budoucnosti. Tím, že jí nelžu, ji chráním.
Dokázala byste si stoupnout před českou veřejnost ohledně zrovnoprávnění sňatku?
Určitě. V tomto nevidím vůbec žádný problém. Veřejně jsem to už říkala několikrát. Člověk má právo milovat, koho chce. Ani bych neřekla kluk kluka, holka holku, ale prostě člověka jako bytost. Znám i pár párů, které nemám pocit, že by spolu žily nějak sexuálně, ale jsou spolu prostě šťastní. Někdo tomu říká nejlepší kamarádi, někdo říká, že jsou to partneři. Člověk by měl dělat to, co ho dělá šťastným a neubližovat ostatním. A když neubližuje ostatním, tak co je to za problém?
11. května 2019 |
