22°C
Byl pro vás Jiří Macháček jasná volba?
„Dlouho jsem byl rozhodnutý, aby Tomana hrál právě on. Mluvili jsme o té postavě a řekl bych, že v Jirkově podání to je jeho životní role.“
Macháček je známý jako zábavný muzikant a komediální herec, tohle je vlastně takový protiúkol…
„Protiúkol je pro herce vždy motivační a inspirující. Každý v sobě máme temnou stránku, nějakého ďábla, a jde jenom o to, pustit ho ven. Jirka se svou povahou má svoje běsy hodně hluboko, ale pro tuhle roli je dokázal vytáhnout na povrch. Věděl jsem, že bude pro diváka uvěřitelný jako kšeftař. Má na to dostatečnou hráčskou poťouchlost a taky jsem cítil, že bude přesvědčivý coby schopný manipulátor s lidmi. Jirka má navíc skoro černé oči, když se neusmívá, jde z něho i strach.“
Dají se takové věci zahrát?
„Zahrát se dají situace, nálady, emoce. Charisma postavy se zahrát nedá, to musí mít člověk v sobě.“
Jiří Macháček se prý podílel i na scénáři…
„Ano, nechal jsem ho do scénáře zasahovat. Hlavně jsme se věnovali dialogům. Nejdříve jsme společně projeli všechny a potom jsme se soustředili pouze na jeho pasáže.“
Proč jste se rozhodl točit film o Tomanovi?
„Přišlo mi to napínavé.“
Jeho příběh je podobný s Oskarem Schindlerem, jehož život byl zpracovaný ve filmu Schindlerův seznam…
„Dala by se u nich najít jistá podobnost. Oba dva na tragédii židovských běženců vydělávali, ale zároveň jim pomáhali přežít.“
Podle čeho jste vytvářel charakter Zdeňka Tomana?
„Před smrtí poskytl dva velké audio rozhovory, protože chtěl vydat svoje paměti. Jeden na začátku 90. let s historikem Slaninou a druhý se spisovatelem Frankem Raisem, ze kterých se dalo čerpat. Tam se sice vykreslil v růžových barvách, ale období z jeho působení ve vysokých funkcích v Československu tam byla všechna zmíněna. Konfrontoval jsem je s archivy StB, kde byly zápisy výslechů lidí, co Tomana znali. Podařilo se dohledat také sáhodlouhý dopis, který psala jeho žena Pesla.“
Vykreslil jste ho ve filmu negativně?
„Ne, protože on sám se tak nevnímal. Vybral jsem důležité úseky z jeho života, ty jsem zdramatizoval a natočil. Názor nechám na divácích. V Izraeli ho budou posuzovat jinak než Češi, kteří mají historickou zkušenost se čtyřiceti lety komunismu, kterému výrazně pomohl.“
Bylo těžké najít lokace, když jste točili roky 1945 – 1948?
„Trvalo to dlouho, nechtěli jsme využívat pouze místa, která se notoricky objevují v mnoha filmech. Točit historické filmy je nákladné, protože v ulicích je spousty nedobového současného balastu. Dneska je naštěstí rychlejší a levnější některé věci vygumovat počítačem.“
Vy jste chtěli točit před ministerstvem vnitra, ale prý vám nechtěli dovolit nad vchod připevnit dobový nápis...
„Byl to velký boj, spousta papírování, ale nakonec podlehli. Stejně tak bylo problematické natáčení na ministerstvu zahraničních věcí, ale protože se schylovalo k volbám, tak jejich ostražitost polevila."
Jaká scéna pro vás byla nejnáročnější?
„Ve filmu je hodně náročných hereckých akcí, ale velice stresující a obtížný den byl na letišti. Tam nastaly situace, kdy přivolat traktor, aby nám otočil dobové letadlo, by znamenalo dvacetiminutovou prodlevu. Proto se do stroje opřelo čtyřicet lidí a vlastními silami jsme to zvládli.“
Historický poradce filmu říkal, že se maximálně držíte skutečnosti…
„Chtěl jsem natočit film takový, aby obstál před kdejakým »hnípalem«. Velice pečlivě jsem každý obraz podroboval komunikaci s historiky a to, co nebylo přesné, jsem nahrazoval."
Jak dlouho jste natáčeli?
„Původně jsme plánovali 45 dnů, ale protože jsme se dobře sehráli a točili na etapy, tak se nám to podařilo smrsknout na 38. Rozpočet se nám vyšplhal i tak na 50 milionů, což u dobového filmu vlastně není moc.“
Vy jste režisér a producent. Kdo převládá při natáčení?
„Režisér. Ale při přípravách, kdy se bavíme o tom, kolik tam bude komparzu, aut atd., tak tam ten rozpor je. Jako režisér bych chtěl mít dvanáct dobových aut, ale producent ve mně říká jenom šest, takže to většinou skončí u nějakého kompromisu. Například devět.“
Můžeme se těšit ve filmu na nějaký humor?
„Není ho tam moc, ale lidé, kteří znají moje předchozí filmy Želary a Občanský průkaz, si mohou být jistí, že to bude opět silný emotivní film. Snažím se vždy vybírat náměty a látky, které jsou nadčasové, aktuální. Jen tak můžete diváka zasáhnout a být si jistí, že vaše dílo po třech týdnech v kinech nezestárne a nezapadne.“
Dělali jste pracovní projekce?
„Ano, asi pět. Potom jsme měli vždy debatu s diváky, kdy jsme si ověřovali, zda je ten film srozumitelný. Třeba abychom náhodou nevystřihli něco, co by způsobilo zmatek."
Na co by měl ten film upozornit?
„Mě na Tomanovi fascinovalo, kolik toho jsou lidé schopni obětovat, poztrácet, destruovat v sobě i ve vztahu ke své rodině v touze po mamonu a po kariéře. No a taky taková aktuální společenská podobnost s tím rokem 1948.“
Proč myslíte?
„Rozklad demokratických principů, bolševizace společnosti, komunisti znovu tahají za nitky. Afér v politice je tolik, že občané otupěli. Přestalo je bavit sledovat a hodnotit lidi podle morálních a charakterových měřítek. A to by se nám mohlo vymstít.“
