Jak se žije první dámě české violy v Itálii?
V Itálii se žije krásně. Je to nejen pro umělce nesmírně příjemná země s pozitivními lidmi, krásným počasím a obecně užíváním si radostí a darů života. Nicméně naše představa o Italech ležících celý rok na pláži je od reality velmi vzdálená. Jsou velmi pracovití, ale nedělají z té práce možná takové drama. A ctí volné chvíle. Neděle, svátky věnují rodině. A upřímně, ve velkém horku se toho moc dělat nedá. O to více jsou aktivní v průběhu roku.
Itálie je kolébkou hraní na smyčcové nástroje a také jejich výroby...
Můj nejdůležitější učitel na violu Luigi Alberto Bianchi, slavný italský violový virtuos, mě zasvětil do vrcholné virtuózní interpretace, která má právě v Itálii hluboké kořeny. Pro mě tedy byla Itálie vždy velkou inspirací. Od studentských let jsem tady poměrně často koncertovala a nakonec se stala mým druhým domovem. Kdykoliv zde vystupuji, mám velký úspěch, uznání, obdiv. Je to moc příjemné. Moje mise s violou tak pokračuje i tady a snažím se italskému publiku prezentovat naši českou hudbu pro violu.
Po svatbě jste si nechala své příjmení.
Itálie pro mě jako pro ženu je jeden velký balzám na duši. Nikdy bych nevěřila, že budu mít za manžela Itala a že budeme vychovávat společné dítě v Itálii. Oproti svým předchozím dvěma manželstvím si nepřipadám jako manželka, která musí, nesmí, smí, měla by, neměla by… Jsem to stále já, s tím, co jsem a co jsem si vybudovala. Můj manžel si mě nesmírně váží a vzhledem k tomu, že je vynikající houslista a skvělý pedagog, dovede mě ocenit, pochopit, na můj úspěch nežárlí a ví, co jako umělkyně potřebuji. Potřebuji cítit svobodu a to, že jsem milována. V Itálii je obecně velký respekt k ženám i k jejich původu. Například jsem vůbec nemusela po svatbě řešit změnu příjmení. Ženy si nechávají jméno své rodiny a děti mají příjmení po otci. To byla pro mě velká úleva.
Zahrajete si s manželem doma někdy jen tak pro radost něco společně? Máte společný hudební vkus?
Máme to štěstí, že jsme na stejné hráčské úrovni a tak spolu můžeme dokonce koncertovat a je to skvělé! Pro housle a violu je velmi bohatý repertoár, ale je důležité najít dva interprety na stejné úrovni. Od maestra Bianchiho jsem měla celou řadu krásných italských skladeb pro toto obsazení, ale nemohla jsem stále natrefit na toho správného houslistu. Což byl také důvod, proč jsem oslovila Maurizia ke spolupráci. Čili hudba nás vlastně dala dohromady. Shodou okolností manžel byl student slavného italského houslisty Salvatora Acarda, který hrál a nahrával CD s mým profesorem Luigi Albertem Bianchim.
Pokračujete v tradici a vystupujete s česko-italským repertoárem, jak v Itálii, tak I Čechách...
Měli jsme i krásné koncerty s orchestrem, zahráli jsme si v Itálii Koncertantní symfonii W.A.Mozarta s legendárním dirigentem Vladimírem Ashkenazym. Také společně vedeme mistrovské kurzy. Momentálně se připravujeme na velký Masterclass v rámci Erasmu v Polsku, který zakončíme společným koncertem, tentokrát s italskou hudbou. Tak to je vlastně naše společná radost z hudby.
Jitka Hosprová, Maurizio Sciarretta a jejich syn Marcello
Žijete v rodinném domě nedaleko Bologni. Podobné bydlení je prý pro muzikantskou rodinu podmínkou.
Když jsem začala jezdit do Itálie, hledali jsme společné bydlení. První byl řadový dům na velmi pěkném místě. Měla jsem tehdy zrovna řadu koncertů a potřebovala jsem hodně doma cvičit. V tom spočívá má práce. Byla jsem však nemile překvapená, že mé celodenní domácí hraní nebylo oceněno sousedy. Určitě se není čemu divit, ale to, že na mě zavolají policii, jsem skutečně netušila. V Itálii tím, že pracujete doma a omezujete svojí pracovní činností okolí, porušujete zákon.
A jak to dopadlo?
Musela bych si oficiálně pronajmout nebytové prostory a tam hrát. V tu chvíli se tedy nedalo dělat nic jiného, než nasadit hotelovou sordinu (dusítko) a zavřít se ve studené v garáži. Tak jsem připravovala sólové koncerty s orchestrem, velká inspirace to tedy nebyla. Další bydlení jsme šli hledat rovnou s nástroji a zkoušeli, zda rušíme nebo ne. Našli jsme po pár měsících mého utrpení krásné bydlení v Piccolu Paradisu – malý ráj. Zde jsme trávili celý náročný první italský covid a také uspořádali on-line koncert pro sousedy na zahradě. Druhá vlna covidu nám přinesla syna a tak to tady máme moc rádi.
Jak jste na tom s italštinou?
Italsky se domluvím na běžné úrovni, s tchyní si popovídáme u kafe, zvládám nákupy, konverzaci maminek v parku, doktory i výuku na violu. Ze začátku jsem jazyk vůbec neřešila, celkem všude v Itálii se domluvíte anglicky. Manželovi sourozenci mluví všichni anglicky a my spolu dodnes mluvíme anglicky.
Váš syn bude asi bilingvní. Je sice ještě malý, ale už se u něj projevuje hudební sluch?
Na syna mluvím česky, manžel italsky a doma slyší angličtinu. Má na svůj věk poměrně dobrou slovní zásobu. Něco říká italsky a něco česky. Jsou samozřejmě vtipné momenty, například jako každé české dítě říká ženám teta – to je však v italštině prs. Tak jsem musela ve školce vysvětlovat, že to není tak, jak to vypadá. Celkem se vychovatelky pobavily. Hudební sluch určitě má, velmi rychle chytá tony, které zpívám, i tóninu písničky. Líbí se mu české písničky a doma zpívá téměř pořád. Má také malé plastové housličky, ty však zažívají horké chvíle. Rád si hraje na klavír, asi tak jako všechny děti.
Když si s manželem vyměňujete názory, je to v italském stylu? A co tchyně, je to správná donna di casa, tedy paní domu?
Naštěstí vůbec ne. Tchyně je bývalá doktorka, velmi klidná a vtipná dáma. Vychovala čtyři syny a to ji celkem obrousilo. Většinou nad problémy v klidu mávne rukou. Je zcela odlišná od věčně štěbetavých Italek. Rozhodně se nestresuje s vařením, pečením. To se v Itálii vůbec moc neřeší. V neděli dopoledne se zajde pro vynikající zákusky, u toho se vypije prosecco a je napečeno. To je paráda, když se tedy nejde rovnou do restaurace. Manžel má tento klidný charakter po mamince, takže není s kým se hádat a já to také nevyhledávám. Jako správná Váha mám ráda klid a mír. Jsou ale Italky, které bych jako tchyni mít opravdu nechtěla.
Matkou jste se stala až v šestačtyřiceti letech, jak vám to změnilo život?
Přišlo uspokojení, naplnění a jistota. Najednou se dostavil pocit, který jsem do té chvíle neznala. Větší jistota sama v sobě a vlastně jsem svým způsobem violu osvobodila od jakési projekce toho dřevěného dítěte. Nikdy jsem to tak předtím nevnímala, až když jsem držela svého syna poprvé v rukou. To jediné po tolika letech může vyvážit tak intimní vztah, jaký mám s nástrojem. Asi to zní divně, ale umělec tráví se svým nástrojem fyzicky hodiny denně. Ukládáte tam své radosti, strasti, city, emoce. Je to vaše součást. Když mi na začátku sólové dráhy ukradli violu, cítila jsem nesmírnou prázdnotu. Najednou jako bych nebyla celá. Nechci říci, že mi dnes může být viola ukradená, ale vím, že by to nebyla tragédie.
Jak hluboce zasáhlo mateřství vaše umělecké cítění?
Trochu jsem se obávala jedné věci, že nebudu mít dostatek času na hraní. Je celá řada předsudků, že umělkyni, jakmile má dítě a nemá logicky tolik času na hraní, klesá její umělecká úroveň. Proto také byli do poloviny minulého století v klasické hudbě dominantní muži. Úžasně mě z toho vyvedl můj manžel, který mi od začátku našeho vztahu tvrdil, že si je jistý, že já budu hrát ještě lépe, až budu mít dítě. Nutno říci, že je mi právě on velkou oporou a ví, že musím hrát, že to ke svému štěstí prostě potřebuji. Ano, hraje se mi lépe a mám z hraní zcela jinou radost a uspokojení.
Jitka Hosprová a její syn Marcello Sciarretta
Vaši rodiče hudebníci nejsou, zato sourozenci také hrají na hudební nástroje. Kde se ve vás vzaly hudební sklony?
Moje maminka hrála na housle, když studovala na pedagogické fakultě. Moje sestra hrála na housle velmi dobře a celkem dlouho v lidové škole umění a bratr hrál na klarinet. Oba pak pokračovali v oborech, kde se jejich hudební základy velmi hodily. Sestra studovala střední pedagogickou školu a bratr se učil v Amati Kraslice stavět a opravovat hudební nástroje.
I moje hraní na housle mělo být jakýsi mezistupeň k dalšímu vzdělání, nikdo nečekal, že bych byla jednou profesionálem. Prostě se to stalo. V rodině máme hudebního předka z rodiny Hosprů. Můj pradědeček byl velký a vyhledávaný muzikant a také učitel. Prý uměl hrát na vše a také byl schopný na spoustu nástrojů naučit hrát.
Váš vzhled je pro podobný obor netypický, setkala jste se někdy v souvislosti s tím s pochybnostmi?
To, jak člověk vypadá, si nevybírá. Za vzhled vděčím rodičům a dobrým genům. Nebyla jsem naštěstí ten typ, který by na vzhledu lpěl. Mamka mně a mé sestře odmala vtloukala do hlavy, že je důležité, co máme v hlavě a ne na hlavě. Například nabídky na modeling mě sice těšily, ale neuspokojilo by mě zabývat se tím, jak vypadám nebo bych měla vypadat. S tím vlastně souvisí i to, proč jsem se vydala s violou na cestu klasickou, a ne populární, což by se asi s mým vizuálem nabízelo jako „česká Vanessa May“.
Viola je velmi specifický nástroj.
Například oproti houslím skladatelé využívali sametové barvy violy k silným sdělením jak v sólových skladbách komorních tak i symfonických. Rozhodně to není typ nástroje pro show a tak jsem pokorně zůstala ve službách violy a její hudby s tím, co mohu nabídnout. Díky své image mohu širší veřejnosti tento svět hudby pro violu přiblížit a třeba motivovat k návštěvě koncertu, poslechu desky, prostě objevení zajímavého světa hudby pro violu. Pochybovat o mě mohli možná někteří v mých začátcích, když jsem se rozhodla pro sólovou dráhu hned po studiích, byla jsem opravdu jako zjevení s violou v ruce, ale věděla jsem, že je to pro mne jediná možná cesta.
Jak obecně bojujete s pochybnostmi, negativními emocemi?
Pochybují o nás ti, kdo pochybují o sobě. Naštěstí za sebe tento problém nemám, v nějaké zdravé míře jsou pochybnosti o sobě přínosné a těch vnějších si prostě nevšímám. Prošla jsem si celkem tvrdými životními zkouškami, sama procestovala kus světa a musela se o sebe umět sama postarat. Do toho jsem neměla zrovna podporující vztahy, řešila svatby, rozvody a všechny ty zážitky mě vybavily slušnou municí na ledacos. Účinné je nedávat pozornost tomu, co nechceme, aby se nám dělo. Naučila jsem se rychle zapomínat.
Máte za sebou i nějaké nepříjemné zkušenosti?
Samozřejmě, když je člověk viditelný a navíc pohledná silná žena, v lidech to vyvolává různé reakce. Nejlepší obrana je útok. Na vlastní kůži jsem si prošla celkem dost nepříjemnými zkušenostmi například s muži, co se mi neúspěšně dvořili – ředitelé festivalů, dirigenti a podobně – a pak si to nedovedli zpracovat. Nebo jen nesnesli být se mnou na jednom pódiu. A ano, to samozřejmě mnohdy ovlivnilo moji další práci. Také někdy kolegyně, které měly vedle mě pocity méněcennosti, odmítaly se mnou vystoupit... Prostě jsem vždy rychle opustila prostor, kde se nedalo dýchat a šla si po svém. Pochopila jsem, že bojovat s negativními emocemi nemá smysl – a vůbec: že nemá smysl se negativitou zabývat. Proto se jako sólistka cítím dobře, řeším minimum a vystupuji s umělci, se kterými je fajn spolupráce.
Říká se vám první dáma české violy, těší vás to?
Poprvé se tohle spojení objevilo v názvu článku pro Opera Plus tuším v roce 2013, kde jsem měla velký rozhovor o svých projektech, nahrávkách a vůbec vztahu k viole. Od té doby už se to tak nějak se mnou veze. Měla jsem za sebou dvacet úspěšných let s violou na scéně. V osmnácti jsem vyhrála Beethovenovu soutěž a od té doby už se o mě nejen v Čechách vědělo. Koncertovala jsem s violou po celém světě, vydávala CD s českou hudbou pro violu, hrála s významnými orchestry, hraji na českou violu Petra Zdražila. Jsem taková ambasadorka violy!
Ve své cestě a záměru prosadit violu jako sólový nástroj nepolevujete...
Naopak se stále posouvám. Samozřejmě neustále na sobě pracuji a učím se stále nové a nové skladby, celá řada jich byla pro mě zkomponována, violové koncerty, různé sonáty, sólové skladby od uznávaných českých i zahraničních skladatelů. Oživuji například skladby, které by jinak vypadly z koncertního života a mluvím o viole v mediích. Jak již jsem zmínila, je to moje mise, na kterou jsem se dala a toto mediální označení je uznáním, že jsem jako historicky první žena – česká sólistka na violu a violová propagátorka udělala dobrý kus práce.
Dá se hraním na violu v dnešní době slušně uživit?
Je to jedna velká investice času, energie, nápadů a financí, které je potřeba mít. Umění není samo o sobě výdělečné, je nemateriální a v dnešní době je potřeba vymyslet s ním nějaký projekt, trochu jej zhmotnit. Což jsou nahrávky, turné, festivaly a tak dále. Jako žena jsem mohla v počátku kariéry vydělané peníze investovat do sebe. Podpora mecenášů u mladé atraktivní ženy byla nereálná. Začínala jsem jako mladá solistka bez jistého finančního zázemí. Nehrála jsem v žádném tělese, souboru a ani jsem nikdy nastálo neučila. Musela jsem cvičit. Finančně jsem se tedy pohybovala na velmi tenkém ledě, ale investovala jsem, čas od času přišla nějaká nezištná pomoc.
Máte také svůj festival.
Po letech jsem vedle natáčení CD a koncertní činnosti založila také vlastní festival Procházky uměním, který již vstupuje do svého 12. ročníku. Festival je samozřejmě s violou, jako první svého druhu v Čechách a propojuje různé druhy umění. Jako umělecká ředitelka tvořím originální hudební dramaturgii, která zároveň propojuje hudbu s historickými objekty, zvu ke spolupráci zajímavé hudební a herecké osobnosti, uvádím také mladé talentované interprety, pořádáme s mým týmem mezinárodní Masterclass v Karlových Varech. Je to celkem dost práce, ale zároveň je to pro mě zázemí, pravidelný kontakt s domovem a se svým publikem, na které se vždy velmi těším.
Kam pozvete naše čtenáře?
Letos začínám procházkový Rok české hudby 23. května v barokním duchu v Trojském zámku v Praze s Barborou Munzarovou a Barocco sempre giovane a hned pak 30. května ve Velké synagoze v Plzni se Sukovým komorním orchestrem a super talentovaným mladým houslistou ze Slovenska Teem Gertlerem. Procházky uměním běží přes celé léto na severním Plzeňsku a pak opět na podzim v Plzni a v Praze.
Pro operní pěvce je vrcholnou metou angažmá v Metropolitní opeře nebo v La Scalle. Co je pomyslným Olympem pro violisty či houslisty?
Odpovědět na tuto otázku znamená ušít si na sebe bič. Vlastně jsem nikdy neměla konkrétní metu. Pro mě byl a je každý koncert svátek, navíc když dnes i organizuji, dívám se na hodnotu koncertů úplně jinak. Mám v plánu ještě celou řadu originálních projektů na natáčení, koncerty v zámoří. Určitě každý sólový koncert s výborným orchestrem je úžasný zážitek, na který se člověk moc těší. Nechávám prostor životu, ať mě překvapí.
Vzpomenete si na nějakou humornou historku spojenou s vaší vážnou profesí?
Je jich více než dost. Celá řada se jich odehraje přímo na pódiu. Problémy s šaty, zaseknuté podpatky v pódiu, vypadlé žíně ze smyčce. Některé jsou spíš tragikomické. Uletí vám letadlo kvůli mini espressu a pak spíte na letišti. Zapomenuté nástroje jsou kapitola v hudebním světě sama pro sebe. Uražený krk violy těsně před natáčením je něco nepředstavitelného.
A nějaký zážitek s manželem?
Jeden roztomilý zážitek máme s manželem ze společného koncertu v Itálii, kde jsme hráli v zaplněné katedrále v Rimini pro asi 800 lidí. Nastoupili jsme, lidé stáli všude kolem lavic a již náš vstup vyvolal velké ovace. První vtipný moment byl, kdy jsem v angličtině představila celkem květnatě náš česko-italský program a pak dala pokyn manželovi k překladu. Ten můj proslov přeložil jednoduše, řekl: Buona sera – dobrý večer. Vypukl smích. Když se publikum uklidnilo, slunce, které do té doby svítilo do boku katedrály se v okamžiku, kdy jsme začali hrát přesunulo do velkého okna proti mě a začalo pálit přímo do očí. V tu chvíli jsem neviděla nic a zoufale se podívala naproti na manžela, kterému v tu chvíli vyletěla kontaktní čočka z oka. To bylo asi to poslední, co jsem viděla já a on zase mé totálně rozmazané oči, protože celý make-up se mi roztékal po obličeji a vypadala jsem jako zombie.
To je tedy zážitek!
Nejhorší bylo, že jsme v tu chvíli dostali oba záchvat smíchu a nemohli jej zastavit. Skladba trvala nekonečných 20 minut, kdy se pouze na vás dva dívá 800 párů očí. Finále bylo, že Maurizio se při klanění natáhl pro to tu nešťastnou kontaktní čočku a strčil si ji do pusy, aby ji pak mohl zase použít... V první řadě seděla jeho optička a jen tiše pronesla: O Madonna! A zakryla si oči.
