Praha mi přirostla k srdci víc než Bratislava, říká herečka Zlatohlávková

Když jste šla na konkurz do seriálu Dobré ráno, Brno!, znala jste scénář?
Neznala, to vám dopředu nikdo neprozradí. Dostala jsem jenom dva úryvky, které jsem se musela naučit.

Co kdyby se stalo, že vás vyberou a potom se vám scénář nebude líbit a roli byste odmítla?
Mně se to líbilo už podle úryvků a měla jsem štěstí, že když jsem si později přečetla celý scénář, nic se na mojí radosti z role nezměnilo. Ale je pravda, že až do chvíle, než podepíšete smlouvu, můžete couvnout, i když by bylo nepříjemné stopnout to těsně před natáčením.

Pak byste si už u stejného režiséra neškrtla?
Nevím, jak u koho, ale myslím, že Honza Prušinovský by to pochopil. Když mě vybrali, dostala jsem před Vánocemi 2021 scénář a v lednu se už v Brně konaly čtené zkoušky, točilo se od února do června.

Nepřekvapilo vás, kolik je v dialozích jadrných slov?
Vzhledem k tomu, co se dnes porůznu v médiích vypouští do éteru, jsem si říkala, že tohle už snad ani nikoho nevyplaší. Mě tedy vůbec ne. Ale kolega Honza Kolařík, který hraje režiséra, se obával, že náš seriál nakonec vedení České televize zatrhne a do vysílání nepustí. To by mi bylo líto, protože v dnešní době plné starostí a hororů je dobré se u televize trochu pobavit a odreagovat. Přijde mi, že v seriálu nejsou vulgární slova užitá za každou cenu jenom proto, abychom byli moderní, ale že do tohoto žánru pasují. Vždyť i v normálním životě nám kolikrát něco podobně úlevného vylétne z pusy.

Přidávali jste si vy herci do svých promluv ještě něco?
Myslíte nějaké šťavnatosti? Ani ne, ty byly předepsané, my si jen občas doplnili nějaké slůvko nebo upravili větu, což Honzovi Prušinovskému nevadilo, naopak to od nás chtěl.

Takže vás osobně režisér ničím nezaskočil?
Honza nechce, aby bylo hercům před kamerou nepříjemně, dá se s ním domluvit. To se týká třeba postelových nebo nahatých scén, které jsou natočené decentně.

Jak byste se zachovala, kdybyste se nechtěla v nějaké choulostivé scéně objevit?
Mohla bych před přijetím role couvnout. Nebo požádat o dublérku, případně poprosit, aby se to natočilo takovým způsobem, že vlastně není nic vidět, i když divák pozná, že jsem nahatá.

Prozraďte mi, je za nahou scénu příplatek?
Není. Tedy v tomhle seriálu ne, ale je otázka, jak tomu bývá ve skutečných velkofilmech. V našem případě se neodehrávalo nic hrozného. (směje se)

Prý měla být jedním z hostů vašeho brněnského Dobrého rána i tenistka Petra Kvitová?
Ano, měla, já se na to jako bývalá tenistka moc těšila. Vzala bych si svoje rakety, aby mi je podepsala. Pokud vím, Petra souhlasila, že se v jednom díle objeví, ale její manažeři to nakonec zastavili.

Proč?
Nechtěli, aby byla sportovkyně jakkoliv spojována s drogami. Přitom se scéna měla odehrávat tak, že já si šňupnu koks a ona by tomu jako host ranního pořadu jenom nevěřícně přihlížela. Je mi líto, že to nevyšlo, ale po zásahu Petřina týmu to nebylo možné. Škoda, že?

Zuzana Zlatohlávková V pěti číslech 41 Narodila se 10. prosince 1981 v Prešově. 8 Tolik dílů má seriál Dobré ráno, Brno!, v němž hraje jednu z hlavních postav. 22 Hned po DAMU, ve dvaadvaceti, dostala roli v seriálu Redakce. 5 V ústeckém Činoherním studiu strávila pět let. 30 Měří 160 centimetrů, její manžel Roman je o 30 centimetrů vyšší. Mají dvě děti, šestiletého Oskara a o rok mladší Julii.

Viděla jste před vysíláním všechny díly?
Jenom tři při evropském festivalu Serial Killer, to bylo loni v září v Brně. Na další díly už se dívám stejně jako ostatní doma v televizi.

V televizi? Před časem jste někde tvrdila, že televizi nemáte.
Teď už jo, pro naše děti ji koupil strejda, aby se mohly koukat na pohádky. Já se předtím na televizi nedívala. Přijela jsem v osmnácti studovat do Prahy a žádnou jsem už potom neměla. Ani jako dítě jsem se na televizi moc nekoukala, volný čas jsem trávila venku, což je mi dodnes velmi blízké. Nevydržím být ani jeden den zavřená doma, i kdyby mi nebylo dobře, musela bych jít jako pejsek aspoň trochu ven. Jinak bych si připadala jako v kleci.

Pocházíte ze Slovenska, proč jste se po gymnáziu hlásila na dvě herecké vysoké školy, na bratislavskou a pražskou?
Abych měla víc šancí. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohla mít v Česku problém, kdybych tady po škole dělala českou činohru. Narodila jsem se v Československu, takhle to stále vnímám a v mém srdci už to zůstane napořád.

Poznáte, když slovenské herečky v českých filmech nemluví perfektní češtinou?
Někdy to poznat je, protože slovenština je měkčí. I když se jim povede dobré Ř, tak je cítit, že některé koncovky slov jsou měkčí. Stává se to hlavně těm slovenským herečkám, které přijedou nárazově točit do Česka a zase se hned vrátí domů.

U vás jsem si ničeho takového nevšiml.
Asi proto, že jsem činohru studovala čtyři roky v Praze. Na DAMU mě pořádně drezúrovali. A jsem za to dnes vděčná. Můj pan profesor Boris Rösner mi hned na začátku řekl: „Kočičko, od téhle chvíle budeš všude mluvit jenom česky – při vyučování, v tramvaji, na koleji, v menze. A nebudeš se před kluky předvádět se slovenštinou!“ Takže jsem opravdu pořád mluvila česky.

Proč jste vlastně studovala herectví v Praze, a ne v Bratislavě?
V Praze mě přijali, zatímco v Bratislavě jsem se na školu nedostala.

Pro Bratislavu jste na rozdíl od Prahy nebyla dost dobrá?
Při přijímačkách na pražskou DAMU sedělo v komisi asi osm lidí, zatímco v Bratislavě u prvního kola nás posuzoval pouze Martin Huba s jedním kolegou, který vyučoval pohybovou průpravu. V den přijímaček jsem ráno zaspala a dorazila na VŠMU na poslední chvíli. Strčili mě do skupiny, kde jsme byli tři čistokrevní Slováci a asi osmadvacet Maďarů ze slovenského pohraničí. Pokud vím, existuje nějaká kvóta, že takových děcek s maďarskými kořeny musí být přijato určité procento. Ale horší bylo, že jsem vůbec nepadla do oka Martinu Hubovi.

Proč, prosím vás?
Proslýchá se, že se mu víc líbí tmavovlásky s hnědýma očima a že má rád spíš takové naivní dívenky, které si může herecky vychovat podle svého. Já jako Střelec, dítě ulice a ještě z východního Slovenska jsem žádnou naivní dívenkou nebyla. Navíc nejsem tmavovláska, ale blondýna s modrýma očima.

Jak tedy vaše přijímačky probíhaly?
Vešla jsem dovnitř a pan Huba, když mě uviděl, se zkroutil za stolem jako pavouk. Jak je vysoký a hubený, vypadalo to asi takhle. (názorně předvádí, jak se zkoušející svýma rukama podivně omotal) Podíval se na mě, sklopil hlavu a už celou dobu seděl v předklonu. Držel si čelo v dlaních, na mě se vůbec nekoukal.

Co vám řekl?
„Začněte si, čím chcete.“ A stále se u toho díval dolů do lavice. (pořád imituje Hubův pavoučí posez)

To muselo být stresující.
Bylo, a hodně! Vím, že se někdy dělají podobné schválnosti, ale spíš až v dalších přijímacích kolech, aby se zjistilo, jak jste vyspělý a jestli to psychicky vydržíte. Jenže já mám velmi dobrou intuici, čidla na lidi, takže se domnívám, že pan Huba nic netestoval. Prostě jsem ho nezaujala.

Mně přijde Martin Huba jako vážená persona.
No jasně že je, on u mě neztratil body tím, že jsem se mu nelíbila.

Ne? Nemáte na něj pifku?
Kdepak, já mu vlastně děkuju! Kdyby mě přijal, zůstala bych na Slovensku a celý můj životní příběh by se odvíjel jinak.

No tak byste zůstala v Bratislavě.
Narodila jsem se v Prešově a do Bratislavy jsme se s maminkou stěhovaly, když jsem šla do osmé třídy. Potom, za celých pět let, mi tohle město k srdci nikdy nepřirostlo. Na rozdíl od Prahy. V osmnácti jsem přijela na přijímačky a hned jsem měla pocit, jako bych už tady někdy předtím byla, Praha pro mě měla úplně jiné kouzlo než Bratislava.

Nebyla jste z Prahy vykulená?
Ani ne, já už byla díky Bratislavě otřískaná. Když jsme se do ní přestěhovaly, viděla jsem už v osmé třídě, jak se na lžičce ohřívá pervitin. Šla jsem při vyučování na toaletu a tam si ho připravovaly dvě spolužačky. Mně bylo třináct a jim od dva roky víc, protože dvakrát propadly. Hned mě zpražily, ať si jich nevšímám a držím hubu, nebo bude zle. Taky jsem na sobě pocítila nadřazené chování velkoměsta vůči maloměstu. Některé učitelky se na mě koukaly chladně a trochu s opovržením, protože jsem přijela odněkud z Prešova a ještě ke všemu jsem byla z rozvedené a nijak bohaté rodiny.

Jak dlouho se na vás dívaly svrchu?
U třídní učitelky a většiny spolužáků nastal zlom asi po půlroce. Dostali jsme za úkol napsat slohovou práci na téma dopis. Mě napadlo, že napíšu dopis svému otci. V něm jsem zmínila všechno, co mi leželo v dětství na srdci. Co mi chybělo, v čem nedodržel slovo, jak mi lhal, jak se choval k mamince, jak mně a sestře pořád sliboval, že za námi přijde, ale nepřišel, i když jsme bydlely ve stejném městě... Byla to zpověď dítěte, které píše otci o svém smutku.

Dopis na třídu zapůsobil?
Byla jsem vyvolaná, abych svůj sloh přečetla. Začala jsem a ve třídě nastalo po pár větách hrobové ticho. Taky jsem si všimla, že si učitelka dojatě utírala slzy a posmrkávala. Od té doby jsem už měla ve třídě svoje kámoše, už jsem nebyla na okraji.

Zmínila jste se o příjezdu do Prahy a taky jste naznačila, že jste doma s maminkou neměly peněz na rozdávání. Jak nákladné bylo vaše herecké studium?
Maminka mi platila kolej, menzu a tramvajenku. Na všechno ostatní, třeba kino, pivo se spolužáky nebo nové džíny, jsem si musela vydělat. Chodila jsem třeba za pokladnu do supermarketu. Bohužel jsem ale mívala manko, protože jsem si občas v rychlosti spletla desetikorunovou minci s dvackou. To se mi stávalo hlavně při večerních šichtách, kdy se před pokladnou tvořily fronty utahaných a naštvaných lidí, ze kterých jsem byla nervózní.

Kolik vám večer po zavření obchodu chybělo?
Pokud si pamatuju, dostávala jsem asi čtyřicet nebo padesát korun na hodinu, takže jsem si za směnu vydělala kolem tří stovek. Jenže když jsem měla manko třeba sto dvacet korun a musela ho uhradit, bývalo mi do breku.

Byl o vás po DAMU zájem?
Napsala jsem krasopisně rukou dopisy do několika divadel, ale nic z toho nedopadlo. Naopak mi přišla jedna nabídka z ostravské Arény, kterou jsem odmítla. Měla jsem v Praze vysokoškolskou lásku, a protože ještě nejezdilo pendolino, cesta z Ostravy by mi trvala pět hodin. Neuměla jsem si představit, že bychom byli od sebe tak daleko.

Úklidem jsem vydělala víc peněz než v divadle, říká herečka Zlatohlávková

Zůstala jste promovanou herečkou bez práce?
Říkala jsem si, že se neztratím a zase půjdu za kasu. Jenže jsem dostala pozvání na konkurz do seriálu Redakce. Měla to být původně vedlejší postava, která se před kamerou jenom párkrát mihne, ale nakonec se tvůrci rozhodli mi dát jednu z hlavních rolí, hrála jsem sekretářku Veroniku, ženu Milana Šteindlera. Seriál měl 39 dílů, to mi pokrylo rok. A potom se ozvalo Činoherní studio v Ústí nad Labem.

Stěhovala jste se, nebo jste z Prahy dojížděla?
Ráda jsem se přestěhovala, protože v Ústí jsou dodnes vyhlášené herecké pokojíky. Představte si, že žijete ve třetím nebo čtvrtém patře přímo v domě, kde je Činoherní studio. Tradičně tam bydlívali všichni herci. V jednom čarovném kumbálu jsme vedle různé veteše našli staré fotky Bartošky, Krausové, Suchařípy, Heřmánka, Rodena...

Tam se asi vedl veselý život.
Úžasný! Dopoledne můžete sejít na zkoušku skoro v županu a večer po představení vylezete od baru nahoru klidně i po čtyřech.

Nedávno o Ústí na Labem vyprávěl v našem magazínu tamní rodák Marek Taclík. Říkal, že je to hodně drsné město.
Marka už jsem nezažila, ale v jedné naší hře hostoval. A s Ústím měl pravdu. Přiznám se, že když jsem přijela, trochu jsem se lekla.

Čeho?
Vyrazila jsem poprvé na špacír. Co teď řeknu, nemyslím zle už proto, že jsem z východního Slovenska, takže jsem zvyklá na cigány. (vyslovuje slovensky) Přestože žijeme v hyperkorektní době, což mě – slušně řečeno – hyperštve, nebojím se říct cigán. Naprostá většina cigánů, které znám, nesnáší slovo Rom. Neobávejme se tedy slovo cigán používat, není na něm nic zlého, nic rasistického.

Dopovězte to, jak na vás Ústí zapůsobilo. Takže jste se lekla...
Mě nevylekalo to, že pomalu každý druhý byl cigán, ale já v ten první den nějakou shodou okolností potkala i spoustu podivných lidí, neuvěřitelný atlas hodně svérázných typů, filmaři by zajásali nad takovými různorodými figurami. Bože, kde to jsem? Jo, trochu mě to vyděsilo. Ale byl to jenom první dojem, který jsem si později poupravila. Ústí je historicky postižené město, za války bylo vybombardované, což je dodnes cítit. Ale třeba divadelní diváci tady jsou skvělí, opravdu báječní! A okolí města je krásné.

Byla jste někdy v minulých letech po neúspěšném konkurzu na hezkou roli zahořklá podobně jako vaše postava v brněnském seriálu?
V dětství jsem na dobré úrovni hrála tenis a zažila spoustu proher, po kterých si však se soupeřkou podáte ruku, což je důležité gesto. Nevím, jestli je to mojí povahou, nebo sportovní průpravou, asi obojím, ale vždycky udělám při castingu maximum. Pokud si mě nevyberou, je mi to chvilinku líto a potom jdu dál. Zahořklost necítím, netrápím se, beru to tak, že jsem se do dané role jednoduše nehodila.

Když jsem vám volal, ukázal se mi na mobilu místo vašeho čísla název Radostná medicína. Co to je?
K tomu pojmenování mě inspiroval Radotín, kde momentálně s rodinou v podnájmu bydlíme. V minulých letech jsem vystudovala tradiční čínskou medicínu, kterou teď ve volném čase provozuju. Chci, aby lidé, kteří ke mně přijdou s nějakými zdravotními problémy, měli radost, že pro sebe můžou něco udělat, proto Radostná medicína.

Nedovedu si představit, že když mě něco trápí, půjdu se léčit s radostí.
No dobře, tak si přeju, aby ode mě lidé odcházeli radostně, protože jim návštěva pomohla.

S čím se na vás například obracejí?
Přijdou třeba na akupunkturu, s kožními problémy, se zažívacími potížemi, ženy chtějí upravit jídelníček, protože se cítí unaveně.

Zblízka Nekonečná energie Ať jsme narazili na jakékoliv téma, vždycky se živě rozpovídala. Ani v nejmenším se jí nedotklo, když jsem přiznal, že mi byla jako policejní mluvčí v Případech 1. oddělení občas protivná. „Možná jsem trošku přehrávala, jak je mým zvykem. I maminka mi teď při seriálu Dobré ráno, Brno! řekla, že jsem lepší, protože už na to tolik netlačím,“ usmála se s nadhledem. Mluvit s tak vřelou herečkou plnou pozitivní energie je čirá radost.

Máte hodně zájemců?
Moc lidí zatím nemám, ještě stále se věnuju dětem, mám i jinou práci, chci být s mužem, mít čas na rodinný život a všechno stíhat bez stresu.

Je pravda, že jste si při covidu, kdy byla divadla zavřená, přivydělávala úklidem?
To dělám v jednom domě i teď. Nevydržím jen tak sedět na zadku, chodím s dětmi ven, vyrážíme do lesa, lezeme po stromech, stále něco vymýšlíme. Taky se pořád něco učím, třeba jazyky, čtu si, vzdělávám se. No a když mám doma precizně vygruntováno, zbývá mi ještě dost sil uklidit i jinde. Vzniklo to náhodou, seznámila jsem se s jednou holkou, dnes už je to moje kamarádka, která má děti a velký rodinný dům se zahradou a uklízení ji nebaví. Tak jsme se na zkoušku dohodly, že jí pomůžu.

A dál?
Obě jsme byly spokojené. Pro mě je to vlastně jakýsi sport a relax, navíc jsem pedant a rychlý pracant, takže udělám víc práce, než se po mně žádá. Ačkoliv jsem placená od hodiny, rozhodně se neflákám.

Jiná herečka by se možná k takovému vedlejšáku styděla přiznat.
Aha, tak mně tohle nevadí, klidně to řeknu. Vždyť uklízet rodinný barák u slušných lidí, to je skoro za odměnu.

Máte na Instagramu svůj účet?
Nemám. A víte, co mi říkají kolegové? Abych si ho už konečně založila, protože bez něj jsem mrtvá herečka. Ale proč? Přijde vám normální, jestli si tvůrci filmů a seriálů dneska vybírají herečky na základě toho, kolik lidí se na ně dívá na Instagramu? Potřebují si tam kvůli rolím zvyšovat sledovanost svými sexy fotkami? Copak si dřív museli herci někde vystavovat polonahé fotografie?

Filmaři to asi nahlas nepřiznají, ale říká se, že herečka, která má na sítích velké množství sledujících, třeba i proto, že se tam odhaluje, přiláká tyhle lidi do kin.
V dnešní ordinérní svlékací době bychom si měly dávat pozor, jak svoje ženství prezentujeme. Jestli jsme pro muže pořád ještě ženy-bohyně, nebo už začínáme být takové trošku levnější zboží. Nechci někam dávat svoje fotky, na kterých bych komukoliv ukazovala to, co může vidět jenom můj muž.

Ani kdybyste díky tomu mohla získat nějakou vysněnou roli?
Nemám herecké sny a nestojím o to, abych dostávala práci díky Instagramu nebo nějakým jiným sociálním sítím. Neopovrhuju tím, ale nemám k nim vztah. Kdybych já rozdávala vysněné role, chodila bych do divadel a na castingy. Vždyť je tolik šikovných, velmi zajímavých umělců. A není nad osobní setkání, protože v publiku to vře jinak než v obýváku.