„Zvonil mi telefon, na druhé straně byla paní, která mi řekla, že mě viděla v nějakém pořadu, že mě má ráda a že ví, že žiju sám. A ona že žije taky sama a že má hrobku na Olšanech a že mi ji chce věnovat,“ popsal Robert Vano.
Nejdřív se kvůli pověrčivosti zdráhal hrobku přijmout, aby nepřivolal něco zlého. Pak mu ale spořivá kamarádka poradila, že ji může i zpeněžit.
„Paní přišla, napsali jsme to a ona říká: Alespoň víte, odkud jste, kde jste a kam jdete,“ vysvětlil Vano, který si hrobku nakonec nechal. „Žiju sám, a když by mě našli, a to se klidně stane třeba za čtrnáct dní, pak by ze mě udělali paštiku pro psy nebo já nevím. Takhle vím. Navíc bydlím na Jiřího z Poděbrad, to je jen o ulici dál,“ dodal fotograf, který z komunistického Československa uprchl v osmnácti letech. Vlastně tak uposlechl radu své babičky, která ho vychovávala.
„Babička byla za Rakouska-Uherska služkou ve Vídni. Když nás dávala do postele, místo pohádky nám povídala, jaké to bylo ve Vídni. Říkala, že když korunovali Františka Ferdinanda, i sloni měli na čele diamanty. Říkala: Až vyrostete, jděte tak daleko, kam uvidíte, protože tady nikdy nebude dobře. Když mi bylo osmnáct, šel jsem,“ vzpomíná.
Dostal se do utečeneckého tábora v Itálii, který byl financovaný z amerických peněz, a tak tam platily americké zákony. „A co s námi – buď by nás dali adoptovat, nebo jsme mohli v utečeneckém táboře zůstat tři roky. Ale tři roky, když je ti osmnáct, to je hodně. Přihlásila se rodina z Filadelfie, vzali si mě. Paní chodila každou sobotu ke kadeřníkovi a říkala, že kadeřník je nejlepší profese. Už tenkrát věděli, že vlasy rostou i čtrnáct dní po smrti. A ženy chtějí pořád vypadat krásně. Tak jsem se přihlásil na kadeřnickou školu,“ vzpomíná na začátky svého dospělého života.
Sex na benzince byla běžná věc. AIDS všechno změnil, vzpomíná Robert Vano |
Přes kadeřnictví se dostal k fotografům. Stal se asistentem fotografa, který fotil módu. „Nikdy se nechtěl kouknout na moje fotky. Pořád byl naštvanej. Jednou se mě ptal, proč fotím holky, a já mu neuměl říct proč. Asi pro peníze. A řekl mi, že on fotí holky, protože má rád holky, a že já bych měl fotit kluky, protože mám rád kluky,“ vypráví Robert Vano, jak se dostal k fotografování mužských aktů, které ho proslavily.
