Nedávno odstartovala nová řada Kriminálky Anděl, kde hrajete manželku hlavního hrdiny Davida Švehlíka. Bude mít vaše postava dost prostoru v konkurenci těch původních?
Vzhledem k tomu, že to je kriminální seriál a na tu osobní rovinu tam moc prostoru není, tak tam budu mít jen okrajovou roli. Ale je pravda, že budu zapojena do jednoho případu.
■ Narodila se 30. července 1981 ve Vsetíně. ■ Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, v letech 2001 až 2007 byla v angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. ■ Od roku 2007 působila v Divadle na Vinohradech, dále hrála nebo hraje na scénách divadel Ungelt, v Řeznické, Komorní Kalich, Studio DVA atd. ■ V roce 2009 získala Cenu Thálie pro mladé činoherce do 33 let. ■ Ze seriálových rolí je známá například z Případů 1. oddělení, kde hrála nepříjemnou policejní ředitelku, dále Život a doba soudce A. K., Guru, Vyprávěj a nyní hlavně Zlatá labuť a Kriminálka Anděl. ■ Jejím partnerem je herec Radek Žák. |
Jak se vám hraje s Davidem Švehlíkem, současným idolem žen?
David je skvělý, líbí se mi na něm, že si na nic nehraje, že je svůj. Moc hezky se mi s ním pracovalo. Je gentleman a je vtipný, opravdu bych mu dala jen plusové body.
V detektivních filmech a seriálech hrajete často. Je to hlavně tím, že se prostě teď točí především tento žánr?
Je to tak, myslím si, že diváci i tvůrci mají žánr krimi rádi. Musím teda přiznat, že ale jako herečka prahnu i po jiných tématech. Zároveň jsem ovšem ráda, že moje role v těchto seriálech jsou různorodé, můžu se díky nim v herectví posunout o kousek dál, což mě baví.
Do širšího povědomí jste se dostala seriálem Případy 1. oddělení – ovšem vaše postava tam nebyla moc sympatická. Dávali vám to diváci takzvaně sežrat, že jste šla po jejich oblíbeném majorovi Kozákovi?
Je pravda, že mě od té doby lidé začali víc vnímat a setkávala jsem se s tím, že mě poznávají. Komentovali to sice tak, že jsem tam hrála pěknou potvoru, ale vždycky to bylo v milém duchu a nikdy nešlo o nic nepříjemného, takže i to mě potěšilo.
Momentálně hrajete hlavní roli v minisérii Matematika zločinu, tedy zase kriminálka…
Tuto roli jsem dostala právě na základě Případů 1. oddělení, kde jsem poprvé spolupracovala s režisérem Peterem Bebjakem, který si mě pak vybral do hlavní role Matematiky zločinu. Ztvárňuju tam Magdalénu Sodomkovou, novinářku, skutečně žijící osobu. Bylo to pro mě hodně nové a cítila jsem velkou zodpovědnost v tom, že jsem jí to nechtěla pokazit. Jde o případ, který je inspirovaný skutečnou událostí, je natočený podle podcastu Matematika zločinu. Hodně ve mně rezonoval a já chtěla být autentická, chtěla jsem předat ten případ tak, jak jsem ho cítila já. Snad se to povedlo. S Magdalénou jsem se potkala i osobně, bylo to velmi milé setkání. Předala mi nejen praktické informace, co se týká žurnalistiky obecně, ale čím víc jsme si o konkrétním případu povídaly, tím víc se mi otevírala skrz svůj osobní přístup, který by veřejně neřekla. Moc si toho vážím, protože jsem měla z čeho čerpat.
V seriálu Zlatá labuť jste Anna Maurerová s pohnutým osudem. Hrajete ráda silné a statečné ženy?
Ráda se dotýkám emocí a když je v roli co hrát, je to pro herečku velký bonus. Anna Maurerová zažívá nelehké období, protože je židovka a začínají se jí dotýkat všechny restrikce, které ta doba přinášela. Navíc mám v seriálu skvělého partnera Adriana Jastrabana, se kterým si rozumím nejen lidsky, ale i po herecké stránce. Vnímáme podobně situace a hrát s ním je pro mě dárek. Mám velké štěstí, že se potkávám s lidmi, s nimiž se mi dobře pracuje.
Je pro vás tedy důležité si s hereckým partnerem „sednout“ i lidsky?
Ano, dokonce je to pro mě důležité čím dál víc. Kontakt s hereckým partnerem potřebuju. Nebaví mě jít si jen po své lince, sólovat a udělat si to po svém. Pro mě je to vždy o partnerství.
Jaký žánr je blízký vašemu srdci?
Mám nejraději, když se to láme, když je tam všechno – humor, strach, napětí, dojetí… Takže vyhraněný žánr nemám. Potěší mě, když se mě téma nebo provedení dotýkají. A mám to stejně tak také s divadlem, a to i jako divačka. Dívám se ráda na komedii nebo i na vážnou věc, ale potřebuji, aby mě to nějak vtáhlo. To je pro mě nejvíc.
Co na maminčinu popularitu říkají vaše dcery?
Když mě někdo osloví nebo se chce se mnou vyfotit, tak se potutelně usmívají. Myslím si, že je to nějak zvlášť neobtěžuje. Je ale pravda, že jsou to občasné záležitosti a na denním pořádku tyto situace nezažívám. I doma si o mojí práci povídáme, holky se ptají, co natáčím, co zkouším v divadle, zkrátka se zajímají.
Co zajímá děvčata ve věku vašich dcer – tedy jedenáct a osm let? Cítíte rozdíl mezi tím, jaké jste měla koníčky vy jako malá a jaké mají vaše holky?
Vyrůstala jsem v době, kdy boom kroužků a různých odpoledních aktivit nebyl tak velký, navíc jsem z malého města, takže ty možnosti byly omezené. Teď je krásné, že si můžeme vybírat. Holky zatím zkouší, co by je bavilo. Ale myslím si, že vůbec to nejdůležitější je v dětech probudit zájem. A může to být cokoliv. Vnímám to jako takový nenápadný boj proti všem elektronickým lákadlům. Obě dvě holky se věnují tanci, ta mladší i gymnastice, takže jdou spíše tím sportovním směrem. Také se ale obě učí hrát na hudební nástroje. Ten všeobecný rozhled je moc fajn. Nemusí být virtuosky, ale je prima, když si budou umět zahrát písničku, která se jim líbí.
Dcerám v herectví bránit nebudu, říká Lucie Štěpánková |
Podporuje vás partner ve vaší práci?
Podporuje, a moc. Své pracovní nabídky s ním konzultuju a v situacích, kde pro mě například kvůli časové náročnosti vznikají slepé uličky, dokáže mě uklidnit a ubezpečit, že to zvládneme. Pocit, že se můžu o partnera opřít, je pro mě neskutečně důležitý.
Jste především divadelní herečka a na svém kontě máte nejednu cenu, dokonce i Thálii. Je pro vás divadlo i teď, kdy vás objevila televizní kamera, stále na prvním místě?
V divadle jsem si jistější, ale už se to zlepšuje i před kamerou. Pro mě bylo těžké přijít na natáčení a tady a teď všechno ukázat. Divadlo je v tom milosrdnější, zkouší se delší čas a člověk má prostor si postavu víc vykreslit, sžít se s ní, může dělat chyby, protože je to v procesu zkoušení. Ale přestala jsem v natáčení hledat záludnosti, snažím se kameře otevřít a užít si to, takže teď už mám ráda obojí.
Není vám líto, že pro to, aby byl člověk opravdu populární, musí hrát v nějakém seriálu nebo v úspěšném filmu, že divadlo tuhle moc zkrátka nemá?
Nikdy jsem neměla ambice stát se slavnou, pro mě je to jen příjemný bonus. Je milé, když vás lidé zastaví a povídají si s vámi o rolích. Ale ano, máte pravdu, je mi líto, když vidím krásné divadelní představení, které zanikne bez většího povšimnutí.
Prý máte nejlepšího psa na světě...
Náš pes se jmenuje Chiara, čteno Kjára, ale to „k“ při volání občas zapadne a lidé, které při venčení potkám, říkávají, že to je hezké jméno pro psa Jára. Takže když mě štve,tak mu říkám Jaruno. Je to italský vodní pes, Lagotto Romagnolo, a je to opravdu nejlepší pes na světě. Tak veselého, bezelstného, nekonfliktního psa jsem ještě nezažila. Přinesl nám domů ohromnou radost, a vlastně přináší každý den. Je to fena, jsou jí dva roky, a ten první rok byl hodně náročný, protože její energie byla neřízená, ale už se to zlepšuje. Člověk musí brát věci takové, jaké jsou. Miluje vodu a jakmile ji ucítí, je jako smyslů zbavená. Bohužel se to týká i blátivých kaluží, takže občas přijdeme domů strašně špinaví. S tím jsem se musela smířit, to je vlastně jediné minus, které má, ale každý jsme nějaký. A ona má tolik předností, že toto je úplně bezvýznamné, protože špína se umyje.
Čím naplňujete svůj volný čas?
Učím se teď si ten svůj volný čas trochu uzmout. Zjistila jsem, že nemám žádné koníčky, neumím si moc svůj čas užívat. Protože buď jsem v práci, nebo se věnuju holkám, nebo uklízím. A moc mi chybí potkávat se s lidmi, s kamarádkami, na které jsem neměla čas. Takže se teď učím trochu otevřít světu, vystoupit z té své bubliny a potkávat se s lidmi. To mě teď hodně naplňuje.
