Naučil nás poslouchat hudbu. Film o Jiřím Černém je jako jednoduchá písnička

Ivan Hartman Ivan Hartman
2. 9. 2020 11:31
Hudební novinář Jiří Černý má pouze jednu dceru. Dětí ale vychoval mnohem víc. Tisíce. Nejspíš mezi ně patří také osmapadesátiletý režisér Zdeněk Gawlik, autor nového televizního dokumentu nazvaného Když se řekne Jiří Černý, který ve středu večer uvede stanice ČT art. Je to důvěrný, citlivě udělaný film v duchu přikázání z Desatera: Cti otce svého i matku svou…

Gawlik však nenatočil oslavný dokument vytvářející modlu. To by šlo i proti povaze Jiřího Černého, který před kamerou ochotně přiznává své limity - například že má "dlouhé vedení", protože postrádá hbité uvažování a vyrovnává to pracovitostí. Ostatně jen jeho sebrané novinové články vydalo v pěti tlustých svazcích nakladatelství Galén, řízené jedním z nejvěrnějších Černého dětí Lubomírem Houdkem. Také on ve snímku hovoří.

S Černého dětmi - převážně dnešními padesátníky a šedesátníky - je to někdy jako s apoštoly a Houdek s Gawlikem k nim patří. Šíří otcovo učení. Jeden novým filmem, druhý jako nakladatel. A další stále čtou i poslouchají, co jim letos čtyřiaosmdesátiletý Jiří Černý sděluje především o folkové a rockové hudbě, ačkoliv ta generaci rodičů a jejich potomků v šedesátých a sedmdesátých letech spíš rozdělovala. Mnohdy to byl vyhraněný střet dechovkářů s rockery.

Jiří Černý byl však vždy mentálně mladší a velkoryse otevřený aktuální hudbě. A o rocku začal psát i proto, že mu "strašně šlo na nervy", jak socialistický režim pronásleduje "ty mladé kluky". Sice dodnes referuje také o opeře, na kterou byl schopen jako středoškolák chodit na "bidýlko" do Národního divadla až desetkrát v týdnu, kdy absolvoval i dvě tři představení denně, ale prosadil se především coby popularizátor, vykladač a kritik populární hudby.

Tato mise pokračuje dodnes. Především už od roku 1971 Jiří Černý objíždí republiku se svými antidiskotékami, kterých doposud uskutečnil přes čtyři a půl tisíce. Právě poslechové pořady rockové a folkové hudby jsou místem setkání jemu dlouhodobě věrných.

Gawlikův film to připomíná záběry do publika jedné z antidiskoték, plného převážně padesátníků a šedesátníků, které Jiří Černý "naučil poslouchat hudbu". To prý pro něho byla největší pochvala, jakou kdy od jednoho ze svých příznivců slyšel.

Černého profesní kolega, jedenapadesátiletý hudební novinář Petr Korál, to na kameru vyjadřuje podobně. Když se řekne Jiří Černý, vybaví se mu arbitr vkusu.

Rovněž další protagonisté snímku jsou ve shodě. Navíc upozorňují - v souvislosti s někdejším komunistickým zřízením - na povahu muže, který se nikdy nepřizpůsoboval zlu, jak to říká Černého kamarád z vysoké školy, disident a pozdější politik Luboš Dobrovský, či byl pro ně občanským vzorem, což připomíná publicista Jan Rejžek. Ten do hladkého filmu vnáší jediný moment sváru - spor o Jaromíra Nohavicu. Písničkáře, který donášel estébákům, což pro Rejžka znamená i nedůvěru k Nohavicově tvorbě.

Černý ale trvá na tom, že je potřeba oddělit život a dílo. "Jistě je ohromné, když někdo píše takové věci jako Karel Kryl a žije i mimo umění tak, jako žil Karel Kryl. Ale kolik takových lidí je?" ptá se Černý. A kdo prý v tomto nemá jasno, neměl by se zabývat uměleckou kritikou, protože pak bude někomu přidávat a jinému ubírat.

Jiří Černý v mládí.
Jiří Černý v mládí. | Foto: Česká televize

Gawlikův dokument sleduje cestu Jiřího Černého od sportu, díky němuž se stal novinářem, k hudbě, i to, co ta už řádně dlouhá trať přinesla.

Film nesděluje nic zásadně nového, ani neobsáhne zdaleka vše z Černého práce, některých protagonistových etap se sotva dotkne - třeba jeho šéfování časopisu Rock & Pop na začátku devadesátých let.

Přesto režisér z novinářova života vybral to podstatné, co se jen může vejít do padesátiminutového snímku. Udělal to v koncentrované, neupovídané podobě, charakterizující i tu část populární hudby, již Jiří Černý celoživotně propaguje: jako jednoduchou, ale dobrou písničku.

Mnohé, co je řečeno, film dopovídá obrazem, rekvizitou, drobnými hereckými etudami či místem natáčení. Dlouhým výmluvným záběrem do téměř nehybného obličeje Jiřího Černého v úvodu filmu. Knihou Hvězdy tehdejších hitparád samovolně padající z police ve chvíli, kdy Černý hovoří o soudním sporu ohledně autorství s první manželkou. Či třeba tričkem s nápisem Historia magistra vitae, v němž oblečený protagonista vzpomíná, že by kdysi nejraději studoval gymnázium a pak historii, kdyby mu to jako synkovi z původně živnostnické rodiny nezkomplikovali komunisté.

A finále přináší obraz s dlouhým dozvukem jako od starých mistrů. Jiří Černý sedí na jedné z několika otlučených a rozpadajících se pramic rozházených po břehu jakési vodní nádrže, tvůrci filmu zřejmě pečlivě vybrané lokace. Působí odevzdaně, jako kdyby tu čekal na věčného převozníka. Ten si ale k radosti jeho dětí dává načas.

Když se řekne Jiří Černý

Režie: Zdeněk Gawlik
Česká televize, premiéra 2. září 2020 na ČT art

 

Právě se děje

Další zprávy