Na trpící a umírající děti si nejde zvyknout, vidím v nich ty své, říká Jakub Szántó

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
5. 10. 2019 6:33
Jakub Szántó se před dvaceti lety stal reportérem informujícím o současných konfliktech především na Blízkém východě. Z obrazovek divákům ukazoval boje mezi Hamásem a Izraelem, válku v Sýrii i revoluci na Ukrajině. Vloni mu vyšla první kniha a po pěti letech zpravodajského působení v zahraničí se vrátil zpět do Česka. Čím chtěl být jako dítě i své neuvěřitelné příběhy, vyprávěl Aktuálně.cz.
Jakub Szántó na Ukrajině v roce 2014. Za komplexní zmapování ukrajinské krize obdržel společně s Michalem Kubalem a Josefem Pazderkou Novinářskou cenu.
Jakub Szántó na Ukrajině v roce 2014. Za komplexní zmapování ukrajinské krize obdržel společně s Michalem Kubalem a Josefem Pazderkou Novinářskou cenu. | Foto: Osobní archiv Jakuba Szántá

Čím jste jako dítě chtěl být?

Chtěl jsem být policajt, což je dost bizarní, pak fotbalista, což je úplně bizarní, protože neumím hrát fotbal, a taky archeolog. A samozřejmě jsem chtěl být i kosmonautem, ale vždycky jsem paběrkoval v tom, co mě zrovna bavilo, takže nakonec jsem tomu nechal volný průběh.

Váš děda byl v maďarském protinacistickém odboji, nepředurčilo vás to trochu k novinařině?

Oba mí dědové byli v odboji. Jeden byl v protinacistickém odboji v Maďarsku, druhý byl totálně nasazený v Německu a pak partyzán v Brdech. Ale nemyslím si, že by mě to ovlivnilo v rozhodování, čím se stanu. O válečné historii obou dědů jsem se dozvěděl až jako dospělý, a to už jsem zahraničního novináře dělal. Historie dědů pro mě byla zlomová a je součástí rodinné legendy, hrdosti a nastavení boje proti zlu.

Nicméně rodinná historie byla dlouho tajemstvím, vůbec se o ní nemluvilo. Vyrůstal jsem s tím, že praděda a prababička z Maďarska zemřeli v koncentračních táborech, ale nic víc. Teprve v pubertě jsem si o tom začal zjišťovat více sám, dorážel jsem na dědu a jezdil jsem na všechna ta hnusná místa. Příběhy jsem z nich musel tahat jak z chlupaté deky.

Jsem na ně i na babičky nesmírně pyšný. Jejich příběhy jsou součástí mojí identity, jsem hrdý na to, že pocházím z takových lidí. Byli pro mě nesmírně klíčoví a podíleli se na mojí výchově a zrání, ale na práci ne. Možná ale díky nim mám trochu víc vyostřené postoje stran dobra a zla. Myslím, že proti zlu je potřeba se neustále aktivně stavět.

Myslíte si, že se báli o svých prožitcích mluvit, nebo na ně chtěli raději zapomenout?

Nechtěli se tím chlubit. Spíš to oba dva shazovali a byli velmi skromní, koneckonců nevyprávěli nic sami, dokud jsem to z nich nezačal tahat. Tátův táta je z celé rodiny kromě jednoho bratrance jediný, kdo válku přežil. A u něj byl určitě syndrom člověka, který přežil a nechtěl o svých zážitcích mluvit. Jednoho dne, když jsem z něj zase tahal historky, vyzbrojen historiografickými metodami, mi řekl: "Tomu stejně nebudeš věřit." A já jsem mu odpověděl, že budu. Vystudoval jsem, co se během holokaustu dělo. Dědův příběh by vydal na film, stejně jako každý takový příběh. Je plný neskutečných dějových zvratů, štěstí, duchapřítomnosti i obyčejné mladické blbosti.

Ze strany druhého dědy je to obdobné. Když utíkal z rozbombardovaného lágru a fabriky, kde se vyráběly messerschmitty, byl ve skupině mladých Češek a Čechů. Domů se dostala jen jedna polovina. Druhá udělala chybu a prchala přes Norimberk. Někde je koncem války chytli a postříleli. Děda přišel domů a máma s tátou nedokázali uvěřit, že se vrátil. Jenže aby ho někdo neudal, ostatně neměl ani přídělové lístky a správné papíry, musel se schovávat v Brdech. S partyzány.

Před rokem jste se vrátil ze svého dlouholetého zpravodajského působení na Blízkém východě. Jak se cítíte zpátky v Česku?

Strašně jsem se do Česka těšil. Mých zatím celkem deset let života v zahraničí bylo fajn, obohatilo mě to, život venku je dobrý, ale doma jsem tady. Máme tu rodinu, kamarády a život je tady komfortní. Navzdory tomu, jak Češi nadávají, jsou tu velmi kvalitní služby. Je dobrý vědět, kam člověk patří, a já patřím sem. Je dobré občas vyběhnout ven, ale je dobré vědět, že se člověk má kam vrátit.

S našima klukama (Jakub Szantó má dva syny, pozn. red.) to bylo trochu horší. Starší prožil půlku svého života v Izraeli, malý si Česko pamatoval jenom trochu, ale teď po roce si zvykli. Na víc nebyl moc čas, přeskočili jsme z jednoho rychlíku, kde mašinfírou byla moje práce, do čtyř rychlíků, kde jsme mašinfírou každý a které se snažíme držet na souběžných kolejích. Ale to přece zažívá každý pracující rodičovský pár dneška. Máme se ženou sdílený kalendář, a když chce někdo s kamarády na skleničku, vyhrává ten, kdo si to zapíše do kalendáře jako první.

"Spousta lidí má pocit, že jde o luxusní pobyt v zahraničí, při kterém člověk občas něco řekne do televize."
"Spousta lidí má pocit, že jde o luxusní pobyt v zahraničí, při kterém člověk občas něco řekne do televize." | Foto: Osobní archiv Jakuba Szántá

Na otázku, zda byste se vrátil na pozici zahraničního zpravodaje, jste v jednom z rozhovorů odpověděl, že ani za zlaté tele. Proč?

Jednou hypoteticky možná ano, ale teď o to nestojím. Je to úplně jiný život. Spousta lidí má pocit, že jde o luxusní pobyt v zahraničí, při kterém člověk občas něco řekne do televize. Pro ilustraci, jak je to "luxusní a klidné": každý rok jsme odvysílali plus minus dvě stovky původních reportáží a k tomu kolem tří set živých vstupů. To je pět set kusů ročně. Vynásobte si to pěti lety.

Mám tu práci rád, ale mám za to, že v takovém tempu se nedá dělat věčně. Tedy, já toho aspoň schopný nejsem. Se ženou máme život na pětiletky. Prvních pět let jsme byli divocí mladí lidé - práce, koncerty, festivaly, večírky. Pak se nám narodil první kluk, pak druhý a my pět let žili jako typická česká rodina s malými dětmi. Následovalo pět let v Izraeli. A teď píšeme čtvrtou pětiletku. Co bude dál, zatím nevíme. Víme, co bude pozítří a možná na konci týdne, ale dál ne.

V své knížce Za oponou války se několikrát zmiňujete o tom, jak těžké je opouštět rodinu kvůli tomu, abyste informoval o dění přímo z místa, kde se něco děje. Zvykl jste si na to, nebo je to pořád stejně těžké?

Tohle je na mojí práci to nejhorší. Strašně nerad od rodiny odjíždím, protože tady nechávám svoji úžasnou ženu s klukama a mívám iracionální záchvaty strachu, aby se jim něco nestalo. Přitom do nějaké díry, kde se střílí, jedu já. Není to těžší než dřív, ale je to pořád stejně blbé a nemám to rád. Ale naučil jsem se čelit nepříjemným věcem tím, že na ně alespoň budu připravený. Když se bojovalo s Islámským státem na severu Iráku, věděl jsem, že tam chci a musím jet. Vždy jsem se pečlivě věnoval přípravě. Rychlé odjezdy na druhý den jsou nejhorší. Kolegové si ze mě dělají legraci, když odjíždím s tlustými fascikly a v letadle dočítám věci, protože chci být dobře připravený.

A je něco, na co jste si jako válečný zpravodaj nikdy nezvykl?

Děti, kterým někdo ubližuje. Ubližování dospělým snáším blbě, ale nedej bože mrtvé děti, zraněné děti, děti vyhnané, bosé děti, které si hrají před stanem v uprchlickém táboře s tím málem, co jim zůstalo. Děti, které vypadají, že je momentálně nečeká jiná budoucnost, to je něco, na co jsem si nezvykl, protože v nich vidím svoje děti.

"Myslím si, že v momentě, kdy zobrazuju příběh rodiny, která je obětí války, nemůžou mít v reportáži stejný prostor jako ti, kteří jim ublížili."
"Myslím si, že v momentě, kdy zobrazuju příběh rodiny, která je obětí války, nemůžou mít v reportáži stejný prostor jako ti, kteří jim ublížili." | Foto: Osobní archiv Jakuba Szántá

Zachováváte v takovýchto situacích chladnou hlavu, nebo se vaše pocity odráží v reportážích?

To nejde, nikdy to není jenom práce. Při natáčení ano, ale pak už ne. Myslím si, že v momentě, kdy zobrazuju příběh rodiny, která je obětí války, nemůžou mít v reportáži stejný prostor jako ti, kteří jim ublížili. Nejsem agenturní novinář, dělám pro velkou televizní stanici, která poskytuje komplexní zpravodajství a ne jenom pouhou informaci. Při svých reportážích se dokážu strašně naštvat, jsem smutný, mám radost, bojím se… nejsem robot. Snažím se, aby měly náboj, ostatně, bez něj to neumím.

Je jasné, že během let zpravodajské práce v terénu jste zachytil tisíce příběhů. Máte i přesto nějaký oblíbený, který se vám vryl do paměti?

Je jich spousta. Ale tak třeba jeden za všechny je příběh palestinského dobrovolníka, který jezdí s izraelskou záchrankou a dvakrát zachránil tu stejnou rodinu. Jednou, když jim arabský terorista zavraždil malou holčičku, a podruhé, když rodil holčičku, kterou si ten stejný židovsko-americký pár udělal. Pořád vidím neuvěřitelné oči toho člověka.

Nebo naprosto nepravděpodobný a neuvěřitelný příběh Šaloma Nagara, jemensko-židovského sirotka, který během druhé světové války žil na ulici v jedné z nejchudších zemí světa. Ve 12 letech přešel sám poušť z jemenského Saná, kde se narodil, do Adenu. Tam ho zachránila Židovská agentura, dostal se jako sirotek do Izraele a později vstoupil do armády. Nakonec skončil jako dozorce v base a byl to on, kdo oběsil Adolfa Eichmanna. Byl mimo jiné vězeňským dozorcem řady dnes vysoce postavených palestinských lídrů, kteří na něj v dobrém vzpomínají. Takových neuvěřitelných příběhů jsou desítky.

"Každý z nás se snaží dostat co nejblíže dění. A musí umět odhadnout, co má a co nemá smysl."
"Každý z nás se snaží dostat co nejblíže dění. A musí umět odhadnout, co má a co nemá smysl." | Foto: Osobní archiv Jakuba Szántá

Válečného zpravodaje jste začal dělat před dvaceti lety. Jak se od té doby změnil tento typ novinařiny?

Proměnil se značně, mimo jiné i tím, že zahraniční redakce jiných než veřejnoprávních médií vyjížděly dříve častěji. Potkávali jsme se a mohli jsme se navzájem podělit o kontakty i náklady. Mezi mé dlouholeté kamarády patří Pavel Novotný, Franta Šulc, Teodor Marjanovič, Pepík Pazderka, Jarmila Štuková, Jana Andert… Jezdili jsme na stejná místa a byli jsme komunita. Teď jezdí daleko míň lidí, protože nejsou peníze a zpravodajství je drahé, navíc se média častokrát spoléhají na cizí zdroje. Což není úplně dobře. Objevil se taky fenomén freelancerů, kteří jezdí do válečných oblastí, což považuju za vrchol vyčůranosti a nezodpovědnosti některých médií. Ten člověk nasazuje krk kvůli reportážím a nemá finanční ani organizační krytí média, nemá pojištění… je to velmi špatný trend.

Ale technologicky jsme se posunuli k mnohem lepšímu. Můžeme vystupovat daleko častěji přímo z konfliktního místa, což je skvělé. Zároveň to ale znamená i větší tlak. Jednou jsme dělali živý vstup z násilné demonstrace ve městě Al-Bíra. Izraelci použili slzný plyn, začalo se střílet ostrou municí. Bylo to dost nepřehledné, nemohli jsme se s kameramanem Markem Halfarem krýt, museli jsme se soustředit jen na kameru, já si musel sundat plynovou masku, takže jsem v tom štiplavém dusivém mraku sotva udržel dech a otevřené oči. Když jsme sedli spálení a přidušení do auta, volali nám z Prahy, že by podobný vstup chtěli ještě aspoň dvakrát. Prostě se jim to líbilo, takže by si tu "akcičku" ještě zopakovali. Tak to třeba v roce 1999 nikdo nechtěl, protože nebylo jak. Je nesmírně důležité, aby byl v redakci někdo rozumný, kdo si řekne, že žádná reportáž nestojí za zranění novinářů. Já mám tu kliku, že moji šéfové v ČT mají takové zkušenosti a dobře znají všechna rizika.

Každý z nás se snaží dostat co nejblíže dění. A musí umět odhadnout, co má a co nemá smysl. Na druhou stranu se v posledních letech objevil trochu podivný trend, kdy se reportér stává hlavním hrdinou reportáže. Jsem možná konzervativní žurnalista staré školy, ale to je, myslím, špatně. Na místě je člověk proto, aby zprostředkoval, co se děje. V kontextu. Nic víc, nic míň.

Se svou ženou Lenkou tvoříte pár velmi dlouho. Tušila při seznámení, že se jednoho dne stanete zpravodajem v konfliktních oblastech?

Samozřejmě že počítala s tím, že to se mnou bude náročné. Popravdě jsem si nikdy neplánoval stát se válečným zpravodajem. Jenom mám rád Blízký východ. No a taky umím plynně rusky. Ono to není tak, že přijdete na pohovor do televize a oni vám řeknou, že zrovna shání válečného zpravodaje, že vás občas pošlou někam, kde se bude střílet, moc se nenajíte, zhubnete pokaždé pět kilo a budete mít zkušenosti s PTSD (posttraumatickou stresovou poruchou, pozn. red.). Byl to postupný vývoj. Na své vizitce nemám "válečný zpravodaj." Je teda pravda, že momentálně nemám na vizitce nic, protože ještě rok po návratu mám jen oboustranné s hebrejsko-arabským textem.

Mám neuvěřitelné štěstí. Ostatně skutečnost, že jsem potkal takovou ženu, je podle mě další důkaz boží existence. Nejen proto, že je úžasná, krásná a tolerantní. Je taky můj nejlepší parťák a taky novinářka. Dobře chápe ten zápal být tam, kde se něco děje. Kolikrát jsem ji štval ne proto, že jedu pryč. Ale proto, že nemohla jet taky.

Co kdyby byla vaše žena válečná zpravodajka?

Tak se zblázním strachy a rozhodně nebudu tak tolerantní, jako je ona. 

Bál jste se někdy?

Pořád se bojím, jsem normální člověk. Jsou momenty, kdy se bojím víc, a jsou momenty, kdy se bojím míň. Stažený žaludek mám standardně. Hodně důvěřuji instinktu a pocitu v útrobách. Měl jsem nějaké zdravotní problémy a skončil na "fantastickém" vyšetření jménem gastroskopie. Ukázalo se, že za všechno může stres. Že můj orgán na projekci stresu je právě žaludek. Co jsme se vrátili, problémy jsou pryč. Problém konfliktů 21. století je, že od doby, co existují výkonné ruční zbraně a mají dosah i tam, kam zdaleka nedohlédnete, může vám ublížit někdo, kdo ani nestřílí konkrétně na vás. Někdo odpálí minometný granát, který letí obloukem dva kilometry, a neví o vás, střílí prostě naslepo.

Proto počítám s tím, že pokaždé, když se mi stáhne žaludek, není situace dobrá. Když mám z něčeho blbý pocit, snažím se o tom zjistit co nejvíc, abych si to vyvrátil nebo potvrdil. Když nevím, hledám jinou cestu, nebo jiného člověka.

Jakub Szántó (42 let)
Autor fotografie: Osobní archiv Jakuba Szántá

Jakub Szántó (42 let)

  • Český novinář a válečný zpravodaj.
  • Vystudoval moderní dějiny na Fakultě sociální věd Univerzity Karlovy (FSV UK) a také na Evropské centrální univerzitě v Budapešti, v roce 2005 získal doktorský titul v oboru Moderní dějiny na FSV UK.
  • Mezi lety 1999 až 2006 pracoval v zahraničním zpravodajství Televize Nova, od roku 2006 působí v České televizi.
  • Mezi lety 2013 až 2018 působil jako stálý zpravodaj České televize na Blízkém východě. Pokrýval celou řadu současných konfliktů, od druhé palestinské intifády, přes konflikty mezi Hamásem a Izraelem, americkou okupaci Iráku, Arabské jaro po občanskou válku v Sýrii a konflikty v Iráku během americké okupace i po jejím ukončení v roce 2011. V minulosti také zpravodajsky pokrýval čečenskou válku, gruzínsko-ruskou válku v roce 2008, pirátství v Somálsku nebo revoluce na Ukrajině v letech 2004 a 2014.
  • Je držitelem Novinářské ceny (2014), Ceny Ferdinanda Peroutky (2017) a Magnesii Litery (2019).
  • V roce 2018 mu vyšla prvotina Za oponou války. Momentálně chystá další knihu, která bude zachycovat jeho pohled na Izrael a Palestinu. 
Zdroj: Magdaléna Daňková
 

Právě se děje

Další zprávy