Je pravda, že jste tatínka v dětství zapírala?
Je, ale ne proto, že bych ho neměla ráda, jen mi bylo strašně protivné být středem pozornosti. Zvídavé dotazy jsem proto odrážela. Třeba jsme byli se školou na bramborové brigádě a na poli ke mně někdo přišel: „Hele, prý máte ve třídě dceru Kopeckého. Která to je?“ Raději jsem ukázala někam do dálky. Jindy jsem tvrdila, že mám tátu zelináře.
Do jeho deníků jsme nikdy nesměly nahlídnout. Až po jeho smrti. U desátého jsem přestala. U některých pasáží se mi chtělo brečet.
