Oblíbená filmová a divadelní herečka, ale také skvělá šansoniérka a kabaretní zpěvačka Ljuba Hermanová byla hvězdou stříbrného plátna, která si uměla získat nejen fanoušky, ale také srdce každého muže, na kterého ukázala. Ona je ale nebrala příliš vážně, chtěla se bavit, což se jí rozhodně dařilo.
Když se Ljuba rozjela, stálo to za to. Byla temperamentní, živá, plná radosti ze života a ještě navíc neskutečně pohybově nadaná. Na pódiu dělala hvězdy, přemety a vyšvihnout nohu k hlavě pro ni nebyl žádný problém.
S čím ale problém měla, byl její věk. Ubírala si pět let. Její kolegyně Ljuba Skořepová na ni prozradila, že se nenarodila v roce 1913, jak měla v občance, ale o pět let dříve. Vyběhala si na úřadech, aby jí údaje změnili. Důvodem byla její vášeň k mladším mužům, vůči nimž si nechtěla připadat tak stará. Hermanová však nikdy pomluvu od Skořepové nepotvrdila a to ani ve svých pamětech.
Byla přelétavá v citech i v pracovních záležitostech
To ale nic nemění na tom, že Ljuba byla divoška, která ani s přibývajícím věkem neztrácela na svém sex-appealu. Čím byla starší, tím byli její milenci mladší. Přelétavá byla i v pracovní rovině. Neustále střídala angažmá, neuměla být dlouho na jednom místě. Nejdéle si slávu užívala v Osvobozeném divadle.
„Myslím, že jsem se Werichovi líbila, ale mně se líbil spíš jemnější a romantičtější Voskovec. Ovšem randila jsem s oběma. Později jsem se dozvěděla, že si to pak v šatně stejně řekli,“ přiznala ve své autobiografii „...a co jsem ještě neřekla“.
Tvořila nerozlučnou dvojku s další prvorepublikovou hvězdou Adinou Mandlovou. Nějaký čas spolu dokonce bydlely. Není tedy divu, že se u nich pořádaly bujaré večírky plné alkoholu, kokainu a mužů.
Žila bujarým způsobem života a nebrala nic vážně
„Jednou uprostřed noci Ljuba vyběhla do hotelu Šroubek koupit něco pro dobrou náladu, aby se s holkama mohla lépe odvázat. Měla na sobě jen kožich a jinak nic," zavzpomínal na období plné zábavy její kamarád, muzikant Vladimír Truc.
V té době to byla odvaha, mohla přijít o všechno. Ona se ale nebála, ani o sebe, ani o peníze či svou kariéru. Žila heslem, nějak bylo, nějak bude. Nikdy se prý ani necítila být skutečnou herečkou, a to i přesto, že natočila kolem třinácti celovečerních filmů.
Byla čtyřikrát vdaná. Poprvé za mistra republiky v boxu Eduarda Hrabáka, podruhé se po válce vdala za elegána Miroslava Lorence, který se z ní snažil udělat dámu, do třetice to byl úspěšný architekt Jiří Dvořák. Naposledy se vdávala po šedesátce a jejímu ženichovi Karlu Šmídovi bylo něco přes třicet. Zlé hlasy říkaly, že vypadal jako její syn.
