22°C
Herectví se věnujete už přes šedesát let, ale prý vás to pořád neomrzelo. Naopak – když nepracujete, chybí vám to.
Je to tak, s divadlem jsem začal už jako kluk, v nějakých jedenácti, ve sboru původního Janáčkova divadla v Brně. To máte skoro sedmašedesát let na jevišti. Jednou dvakrát v životě jsem zažil, že jsem neměl do čeho píchnout. A jestli mi to chybělo? No jistě, ale to snad každému, ne? Herci nejsou od toho, aby dychtivě chodili kolem divadla, ale aby v něm hráli.
Takže toho opravdu ještě nemáte plné zuby? Žádný syndrom vyhoření?
Já nevím, co to syndrom vyhoření je. Tedy vím, samozřejmě, ale ne z vlastní zkušenosti. Ten podle mě může přijít u nějaké jednotvárné činnosti, ale když je práce tvůrčí, nehrozí to. Jistě, i herci můžou být občas unavení, pak přijde čas na odpočinek, ale ten by neměl trvat víc než půl roku. Ale mě ta práce prostě pořád baví, pořád mě stravuje. Je to závislost. Občas obtížná, protože s věkem přichází únava dřív, klouby zlobí, ale celkově veskrze dobrá a příjemná.
Nikdy vás tedy nenapadlo, že už byste si mohl užívat zaslouženého důchodu?
Vždyť bych se kopal do zadku a to by mě opravdu nebavilo. Navíc z důchodu bych měl tak na drobení rohlíků holubům. Spousta důchodců pracuje, někteří mají i dvě zaměstnání, jinak by neměli pomalu ani co jíst.
Takže v tom, že jste stále pracovně aktivní, hrají roli i finanční důvody?
O tom žádná. Nemůžu být závislý na důchodu, ačkoliv zrovna já ho mám docela slušný. Ale kdyby to měl být můj jediný příjem, nešlo by to. Práce mám naštěstí teď dost, nemůžu si stěžovat. Hraju v divadle v Praze i v Brně, dělám pro rádio…
A pořád jste dost často vidět i v televizi, i když to už jsou spíš reprízy.
A navíc dost staré reprízy! Vždyť se pořád dokola opakuje Nemocnice na kraji města, to už je čtyřicet let stará záležitost. Nebo Pitaval, ten je starý podobně. Ale lidi se na to pořád dívají.
Tak zrovna tyto dva seriály už jsou v podstatě klasika. K těm novodobým jste ale docela kritický…
Hodnocení profesionála, řekněme. A kritický je poměrně korektní výraz, i když já bych to klidně popsal ostřeji. (směje se) Vždyť u nás ty seriály sekají jak Baťa cvičky. Je toho tolik, a já už ani nevím, který je který. V televizi je předetektivkováno, v tom se nikdo nemůže vyznat. Jistě, Pitaval byl taky svým způsobem detektivka, ale mně byl podstatně milejší proto, že v něm nebylo tolik násilí a brutality. Dneska je to samá mrtvola bez hlavy, znásilnění, krvavé rvačky… Za mě je to nekoukatelné.
Nicméně v jedné té novodobé kriminálce, která teď o prázdninách pravidelně běží na obrazovkách, jste hrál taky.
Myslíte Kriminálku Anděl? No jo, ale tam jsem měl fajn roli patologa. Přišel, viděl, v pitevně ohledal… Točil jsem v podstatě jen zavřený ve sklepě s mrtvolkami, to bylo v pohodě, ty nezlobily. (směje se) Navíc to už taky tak třeskutá novinka není, vždyť je to nějakých deset let staré. Nechci chválit vlastní zboží, ale upřímně si myslím, že Kriminálka Anděl nad tím průměrem docela vyniká. Rozhodně není až tak brutální. Ještě se mi z těch novějších líbí Policie Modrava, americká Námořní vyšetřovací NCIS, taky kvůli kolegům, kteří ji dabují, ale jinak na to nekoukám.
Takže kdybyste dostal nabídku do nějakého z těch seriálů, co se vám osobně nelíbí, odmítl byste? Nebo prostě práce je práce?
Takovou nabídku bych nevzal. Kdyby se mi nelíbilo, co bych točil, kdybych s tím vnitřně nesouhlasil, neměla by taková práce smysl.
Víte, co mě překvapilo? Že ačkoliv za sebou máte těch rolí tolik, někde jste řekl, že věkem ztrácíte hereckou sebejistotu. Nemělo by to být naopak?
To jsem asi řekl, ale nebylo to myšleno tak doslova. Spíš mám s přibývajícími roky pocit sebereflexe, řekl bych. (směje se) Není to nejistota, tréma nebo strach, přece jen mám něco za sebou, ale i tak mi občas zabliká červená žárovka, abych nechal té machy a soustředil se na to, abych text řekl, jak mám, abych roli odvedl tak, jak mám, abych nezklamal.
Už jste zmínil seriál Nemocnice, který vás, dá se říct, proslavil. Prý ale už máte doktora Sovy plné zuby.
Svého času mi už lezl krkem, to je pravda. Je to určitá nálepka, pořád budu Sova, ať jsem za život odehrál cokoliv. Ale dneska už si to tak neberu, povznesl jsem se nad to, beru to docela stoicky. Prostě mi to už nikdo neodpáře, tak s tím nebudu bojovat a nervovat se tím, nemá to smysl. Je ale zajímavé, jaký má Nemocnice zásah. Ti malí »smrádci«, co na mě tehdy před lety pokřikovali: „Hele Sova, hele Sova,“ už jsou dneska dospělí, mají svoje »smrádky« – a i ti Sovu znají. (směje se) A z mých tehdejších krásných obdivovatelek už jsou dnes babičky. I když ony jsou krásné pořád, žena je krásná v jakémkoliv věku. A taky mi kdysi Nemocnice pomohla usmířit mého tatínka…
Jak to myslíte?
Když jsem si umanul jít na JAMU, tatínek nebyl rád. A to je ještě velmi kulantně řečeno. (směje se) Vtloukal mi do hlavy, že bych si měl v první řadě najít nějaké pořádné řemeslo a až potom dělat komedianta. Byl to velký konflikt, ale maminka při něm byla na mé straně.
A jakou roli v tom tedy hrála Nemocnice?
Když se Nemocnice začala vysílat, konečně skončila ta tatínkova trpkost a nechuť k tomu, co dělám. Uklidnilo ho to, a občas se tím dokonce i chlubil, když někam přišel: „Já jsem Frej, vy mě neznáte, ale určitě znáte mého syna! On je ten doktor Sova z Nemocnice na kraji města!“ (směje se)
VIDEO: Ladislav Frej v Šíleně smutné princezně: S čím má největší problém?
Ladislav Frej v Šíleně smutné princezně: S čím má největší problém? Blesk TV
