14°C
S Karlem jste prožil přes půlku svého života, co vám proběhlo hlavou, když jste se dozvěděl, že jste osaměl?
„Dominují ve mně dva protichůdné, a přitom zároveň se doplňující pocity: obrovský smutek a veliká úleva.“
*Úleva?
„Ano. Můj syn prodělal stejnou nemoc, takže vím, o čem mluvím. V jedenácti letech strávil rok s akutní leukemií v nemocnici v pražském Motole. Někdy tak trpěl, že se dokonce dovolával Boha. Dokážu si tedy představit, co asi Karel musel prožívat. A prognóza hovořila dost jednoznačně – transplantace kostní dřeně nutná k vyléčení pro Karla nepřipadala v úvahu. Bylo to tedy už jen prodlužování utrpení a čekání na... Proto ten pocit úlevy. Kájovi už je dobře.“
*Myslel jste dětské oddělení v Motole, kde s leukemií ležela i Klárka, dcera Karla Svobody, a Míša, dcera Michala Davida?
„Ano. Můj syn tam vlastně vystřídal Klárku a Míša zase mého syna. Ti dva se z toho bohužel nedostali. Pro útěchu si říkám, jaký měl ten Karel vlastně krásný, úžasný život, který by bohatě stačil naplnit i tři lidské osudy a nakonec se i se svou nemocí dožil pěkného věku. On si to myslím sám velmi dobře uvědomoval. Byl k životu velice pokorný.“
*Vy jste věděl od začátku, že Karlovi diagnostikovali leukemii?
„Asi ne hned od začátku, ale poměrně záhy mi to sdělila Ivanka. Karel se o tom ale nikdy nebavil a ani já se nijak nevyptával. Proč o tom mluvit? My jsme spolu chtěli hrát a zpívat.“
*Byl jste tedy očitým svědkem toho, jak Karlovi ubývá sil. Jak to nesl?
„Obrovsky statečně, byl bojovník. Bohužel ale přicházely takové vlny, jednou mu bylo skvěle a byl plný humoru a druhý den bylo zle. Že by ale přestal zpívat a začal se trochu šetřit, tak to ho asi nikdy nenapadlo. Bral to za svoji povinnost, za svoje poslání, pro které se narodil. Dokonce se smířil i s tím, že začíná mít problém se stabilitou a musí mít všude s sebou doprovod, který ho hlídá, když třeba vcházel nebo scházel po schodech z pódia. Musel se vyrovnat i s horšícím se sluchem, což mu na jevišti způsobovalo problém s odposlechy. A naslouchátka on nesnášel. Měl rád přirozenost, chtěl slyšet tu kapelu a jednotlivé nástroje kolem sebe z pódia. Někdy se mu také už obtížněji vybavovaly texty, nic z tohoto všeho ho ale neodradilo dál dělat svoji práci. Pro něho bylo publikum opravdu nadevše.“
*Naposledy si Karel zazpíval 25. července na zkoušce před festivalem Benátská. Vy jste byl u toho.
„Pokud si Kája ještě potom nezazpíval doma, tak to bylo opravdu naposledy. Zkoušku jsme ale nedotáhli do konce, protože ho na ni Ivanka přivezla rovnou z nemocnice, kam musel pravidelně dojíždět, a neudělalo se mu dobře. Všichni jsme ho tam tehdy prosili téměř na kolenou, ať to vystoupení vzdá a zruší. Vždyť ještě dva dny před tím byl hospitalizován kvůli zápalu plic. On ale zlobil a vzdát to nechtěl. Ještě, když odjížděl domů, mi kladl na srdce, ať dám dohromady repertoár. Přišel k rozumu až večer a koncert odvolal. A musím přiznat, že se mi tehdy ulevilo. A to i když jsem věděl, že bude zklamaných tisíce lidí.“
*Koncert na Benátské jste kvůli zdravotním problémům Karla odehrál pouze s jeho hosty. Jak to Karel nesl?
„Špatně. Volal jsem mu hned po koncertě a co myslíte, že mi řekl? Ptal se, jestli skutečně udělal dobře, že to vystoupení zrušil. To byl celý on! Udělal dobře a říkám stokrát ano, i když z toho byl nesmírně smutný. V jeho momentálním zdravotním stavu by to byl ale opravdu veliký hazard.“
*Zrušit koncert byla pro Karla vždycky noční můra.
„To určitě, párkrát to však, jako asi každý, musel udělat. Občas trpěl jarními alergiemi, to mu pak ale lékaři opíchali hlasivky, nacpali ho kortikoidy a jelo se. Když však přijde chřipka, angína nebo podobně, hlasivky přestanou poslouchat úplně. Tak prostě nezbývá, než koncert zrušit a domluvit náhradní termín. Vždy je to velice nepříjemná komplikace, protože čekají vyprodané haly, do kterých se sjeli lidé ze všech možných koutů. V takových chvílích Karel určitě prožíval značné stresy. Vystoupení pro tolik tisíc lidí, jako byla ta Benátská, ale pravděpodobně Karel odvolal vůbec poprvé v životě. A muselo to pro něj být nesmírně deprimující, jelikož strašně chtěl vystoupit, moc se na to těšil a do poslední chvíle byl přesvědčen, že to půjde…“
*A nemyslíte, že Karel cítil, ba věděl, že ta Benátská by mohla být vůbec jeho posledním koncertem v životě? Proto se ho nechtěl tak vzdát?
„Myslím, že ve skrytu duše to tak cítil. Vždyť také do konce roku neměl v kalendáři naplánované žádné akce. Ano, myslím, že to věděl, protože dobře znal svůj zdravotní stav.“
*Proto zřejmě odvolal i O2 arenu, kde měl slavit 80. narozeniny.
„Ano, ale značně s předstihem a musím říct, že to od něj bylo velice rozumné a zodpovědné rozhodnutí, protože si byl vědom toho, že jeho zdraví je rozkolísané. Taková O2 arena nejde dost dobře zrušit den před koncertem. Na rozdíl od Benátské, kde vystupovala řada dalších umělců, arena naprosto stála na Karlovi. A přeložit koncert na jindy, když se neví, jak bude zítra? To prostě nepadalo v úvahu. Nehledě k obrovským finančním nákladům, které jsou s největší českou halou spojené.“
*A co vy? Když Karel zrušil Benátskou, bylo vám jasné, že už spolu na pódiu nikdy nebudete?
„V koutku dušičky jsem věděl, že to tak bude, ale nechtěl jsem si to moc připustit. Říkal jsem si jenom: Teď je v plánu jediné: Karel se musí dát do kupy po zdravotní stránce a potom se uvidí. Měl by se konečně donutit začít se cílevědomě starat taky sám o sebe. Trochu se hýbat, malinko posilovat, dobře papat a podobně. Ke svým fanouškům, nebo ke svým fanynkám? To dokázal být zodpovědný. K sobě ale bohužel vůbec.“
Gottův kapelník Pavel Větrovec: Na poslední zkoušku přijel z nemocnice Petr Macek, Lukáš Červený
