„Je to něco, co mě zajímá. Určitě. Ti kandidáti, kteří letos byli, byli velmi dobří. Necítil jsem, že teď je ta pravá chvíle. Myslím si, že byli lepší než já, úplně na rovinu. Tím chci říct, že nevíme, co bude za pět let, nevíme, co bude za deset let. Já v žádném případě nic nevylučuju – je to něco, co mě zajímá. Ale uvidíme,“ zauvažoval o možné kandidatuře na prezidenta Dominik Hašek.
Na Hrad ho vyzývalo Česko už v roce 1998 po vítězném Naganu. „Když jsme šli z kabiny pěšky do Českého domu, který byl asi půl kilometru od haly, šéfovi našeho olympijského výboru zvonil telefon. Po chvíli mi ho předal a na druhé straně někdo ráčkoval. Představil se mi pan prezident Havel a říkal: Dominiku, tady vás všichni chtějí mít na Hradě. Mám si to tady sbalit? Říkal jsem mu: Pane prezidente, buďte v pohodě, nic nebalte, já chci hrát ještě pár let hokej. Zasmáli jsme se tomu,“ vzpomínal na opojné chvíle Hašek.
„Nerad se koukám na tu tiskovku na Žofíně, to se trošku stydím. Nejraději bych to neviděl. Tenkrát v tom devadesátém osmém jsme žili deset měsíců někde jinde. Sice už existoval internet, ale tenkrát jsem si namačkal adresu, šel na záchod, vrátil se ze záchoda a teprve tam byl nadpis. Kontakt s Českem byl minimální. Znal jsem dva politiky – Havla a Klause. A teď jsme přiletěli z Nagana na letiště, někdo nás tam vítal, ale nevěděli jsme absolutně, kdo to byl. Byl to předseda vlády Tošovský,“ řekl s pobavením.
V rozhovoru s Honzou Dědkem zabruslil i do dětství a prozradil, čeho se nejvíc bál. „Moje povinnost jako dítěte bylo vynášet koš. Musel jsem projít dolů, na druhé straně bylo okénko a dveře na dvorek a já se bál, že z toho okénka na mě kouká Široko (postava z Rychlých šípů – pozn. red.). Od sedmi do devíti let jsem se strašně bál. Vždycky jsem vyběhl s tím košem a kvůli tomu jsem nezamykal dveře. Paní domácí to hlásila mámě, že nezamykám – já to nestihl, protože jsem se bál otočit a zamknout, prostě jsem jen zabouchl a utíkal nahoru, aby mě ten Široko nedostihl,“ smál se při vzpomínce Dominik Hašek.
