Na Českých lvech jste předával cenu, takže jste musel zaznamenat děkovnou řeč režisérky Darji Kaščejevové, která vyvolala ostrou polemiku. Jaký je váš názor?
Ten humbuk kolem toho mi nepřijde úměrný. Byl jsem zrovna v zákulisí, když jsem slyšel, jak tam ta paní, co dostala cenu za studentský film, dlouze mluvila, dokud ji režisér přenosu nezastavil. Jestli existuje téma, kvůli kterému je možné vzít si slovo v přímém přenosu a vlastně ho „unést“ na úkor ostatních, tak která to jsou?
Je to ženská otázka, ochrana nezávislých médií, dětí, zvířat, rostlin, mužů... Je to Ukrajina nebo Palestina? Ano, její téma je pokrokové a rovněž módní (ženy matky versus práce - pozn. red.) a je o něm vhodné mluvit. Kdyby to udělala v Rusku, byl by to jistě projev občanské odvahy. Ale v zemi, kde si každý může říkat, co chce, to bylo na živý přenos jenom příliš dlouhé a tím vůči ostatním neslušné.
Jakou máte vy zkušenost s děkovačkami, jak jste se na ně v minulosti připravoval?
Děkovačka je jakási daň za to, že se na vás usmálo štěstí a dostali jste cenu. Ideální projev by měl být pokud možno krátký, vtipný nebo aspoň milý, aby s vámi tu vaši minutu slávy mohli diváci sdílet. Tak jsem si raději vždycky něco připravil, abych pak nekoktal. Zároveň člověk chce projevit vděk všem, kteří mu k té ceně pomohli. Je slušné říci jejich celá jména, ne že děkuji Marušce, Alence, Petříkovi a hlavně Josefovi…
Na televizi v tu chvíli kouká možná milion diváků a někteří by rádi věděli, o jaké Alence či Petříkovi je řeč. Kamery by je mohly i ukázat, protože třeba sedí v sále, ale bohužel, koho měl oceněný na mysli, se nikdy nedozvíme. A tohle se opakuje každý rok. Takže, když zase slyším, jak u pultíku někdo říká: „A ještě Marušce, bez té bychom se neobešli, a taky musím říct, že Jiřinka nám pomohla…“ tak před televizními diváky smekám, protože tohle vydržet, musí být náročné.
Stejně jako Darja Kaščejevová i vy jste kdysi dostal studentského Oscara. Byl jste si ho vyzvednout v Los Angeles, tak prozraďte, jak jste děkoval tam?
Od nás studentů se, myslím, nečekalo, že budeme vtipní. Ani se to nikde nevysílalo. Odehrávalo se to v nějakém auditoriu v Hollywoodu, akorát že nám tu cenu předávaly hvězdy. A já tam byl za zahraniční studentský film, což nebyla žádná důležitá kategorie. Zahraniční snímky bývají vždycky jenom doplňkový formát k těm americkým, aby se pořadatelé cítili světově.
Přesto to byla velká sláva. Mluvil jste už v té době anglicky?
Chodil jsem na základní školu s výukou angličtiny, ale neměl jsem moc příležitostí používat ji, tak bych řekl, že jsem mluvil. Ale hodně blbě.
Taky dobré, aspoň si vás zapamatovali.
(smích) To nevím.
Vzpomenete si, která hvězda vám tu cenu předávala?
Tom Hulce. Jenomže já ho vůbec nepoznal. Pořád mluvil o tom, jak točil v Praze, že se mu tady hrozně líbilo a že Miloš Forman je bezva… Tak jsem se ho zeptal, co u nás dělal. Odpověděl, že Amadea. Já na to: „To je můj oblíbený film. A koho jste tam hrál?“ A on: „No toho Amadea!“ Přitom já ho vůbec nebyl schopný zařadit. (smích)
To je pochopitelné, ve filmu měl paruku a dobový kostým. Měli jste pak po skončení nějakou party?
Hostili nás v parádním hotelu. Všechny oceněné studenty z celé Ameriky a mě s panem profesorem Antonínem Navrátilem z FAMU, který tam jel se mnou. Měli jsme i oběd s hollywoodskými veterány, to od nich bylo velkorysé, že přišli. I takové hvězdy jako Billy Wilder (Někdo to rád horké)! A brali nás i do filmových studií, takže jsem se dostal například do Industrial Light and Magic studia George Lucase, kde vznikly Star Wars. Tam jsem viděl jak to dělají, ty jejich modely a úplně se do toho zamiloval. Hned, jak jsem se vrátil domů, napsal jsem jim, že bych k nim chtěl zadarmo na stáž. (smích). Že bych tam rád půl roku pracoval. A oni mi ani neodpověděli.
A zmínil jste se, že máte studentského Oscara?
Asi ne, ale zpáteční adresu jsem uvedl. (smích) Asi jsem to zformuloval špatně.
Máte pocit, že studentský Oscar, kterého jste dostal za Ropáky, byl zatím vašim největším životním úspěchem nebo si ceníte jiné mety?
Určitě byl tím prvním významným oceněním, ale více pro mě znamená „dospělý“ Oscar za Kolju. Ještě větší radost mám ale z toho, že jsem mohl dělat filmy různých žánrů a podle své chuti. Jeden rok jsem točil velkofilm Tmavomodrý svět, předtím skromnou Jízdu.... Myslím, že jestli jsem byl v něčem úspěšný, bylo to právě tohle - že jsem si uhlídal svobodu dělat pokaždé něco jiného a překvapovat tím dokonce i sám sebe.
V nominacích na Českého lva se letos objevil film Bod obnovy, neláká vás třeba sci-fi?
To mě lákalo odjakživa, ale sci-fi film je náročný a drahý. Všechno se musí vyrobit, každá rekvizita, auta, prostředí... Bod obnovy je fantasticky udělaný, vůbec nechápu, jak to v našich podmínkách dokázali. Musela to být velká oběť nejen od tvůrců ale i od studií, která na tom pracovala. Na tom filmu je vidět láska k tomuto žánru. Nemáme tady kapacity ani peníze něco takového dělat, takže klobouk dolů. Ano, sci-fi jsem vždycky dělat chtěl. Asi nejblíž jsem se dostal s filmem Akumulátor 1, což je taková fantasy.
Koukám na to vaše velikonoční vejce a jsem překvapena, jak dobře kreslíte.
To je Braník, tady je důchoďák, branická škola….
To je náhoda, že se vám ta kresba povedla nebo jste opravdu výtvarně zdatný?
Jako dítě jsem chodil na různé výtvarné kroužky a kreslím rád dodnes. Poslední knížku Světakrásy jsem si i ilustroval. Taky jsem u filmu nejprve toužil dělat kameru, ta má k výtvarnu nejblíž.
Jan Svěrák s kraslicí do dražby
A nakonec se vám zalíbila režie, nebo jak jste k ní dospěl?
Studoval jsem dokumentární film a udělal jsem dobře, že jsem nešel na kameru. Už na FAMU byli lepší kameramani, než bych byl jednou já. Ale baví mě vymýšlet, jak by měl film vypadat, kreslit záběry a to některým kameramanům vyhovuje. Ten pocit, že na to nejsou sami. A hned po škole jsem od dokumentu zběhl k režii.
Teď se ovšem proslýchá, že jste s natáčením skončil. Je to tak?
Nikdy neříkej nikdy, ale je pravda, že už mě to tolik neláká. Asi jsem se změnil, stejně jako se po covidu změnil svět a s ním i filmový průmysl. Dříve šel film do kin a byla to událost. Pak se dostal na video a nakonec do televize. Dneska se v kině moc neohřeje, protože lidé už tolik nechodí, a většina ho vidí až na streamingu. Já byl zvyklý dělat filmy pro lidi v kinech, tak proto se do toho asi nehrnu. Ale pořád bych si přál udělat seriál. Seriál je krásná forma, něco jako román. Vejde se do něj spousta vyprávění, které do normálního celovečerního filmu nedostanete.
Přitom místo seriálu jste se vrhl na divadlo.
Baví mě to. Udělal jsem s Tomášem Klusem muzikál Branický zázrak, který hrajeme už třetí sezonu. A loni jsem napsal další hru.
Jak se jmenuje?
Dobré ráno s Findou. Finda je umělá inteligence, sexy robotka, která je vyrobena ve Finsku a žije v Dánsku. Odtud její jméno. Ta hra je o současných tématech, na která má každý nějaký názor, a když o nich začnete mluvit nahlas, může se stát, že budete napomenuti, že je váš názor nevhodný. Ta hra je o hyperkorektnosti a korektnost znamená nediskriminující slušnost. Když se však přežene do hyperkorektnosti, stane se svým vlastním opakem, začne lidi znovu rozdělovat, rozlišovat, diskriminovat.
Zdeněk a Jan Svěrákovi
Jaký je její děj?
V televizním studiu se sejdou různí lidé. Botanik, který rozumí víc stromům než lidem - toho hraju já s Honzou Vlasákem, pak cikánský rapper, který žije s touhle robotkou, redaktorka - feministka, homosexuální redaktor a ještě tam přijde kvůli green dealu paní zjišťovat dopady televizního vysílání na životní prostředí. A tahle parta má vystoupit v televizním pořadu, jenomže Finda to tam trošku rozstřelí.
Abyste byl korektní, měl byste obsadit pravého Roma a skutečného homosexuála.
To se vlastně podařilo. Tu korektnost kazí jenom Ondřej Sokol, protože je, bohužel, hetero.
Kde to hrajete?
Zatím děláme předpremiéry po českých městech, abychom vyzkoušeli, jak diváci reagují. A v květnu začneme hrát v pražském Divadle Bravo!, což je scéna skupiny Losers.
Jak se cítíte na jevišti jako herec?
Překvapivě dobře. Měl jsem strach, že budu mít trému, ale vůbec se nestydím, protože tam nejsem za sebe, ale za postavu. Docent Háječek, odborník na neurobotaniku je starý podivín a může si na jevišti v podstatě dělat, co chce. I zapomenout, co chtěl říci.
Ale musí vám být rozumět, slyšet vás v zadních řadách, s tím jste problém neměl? Mám na mysli technickou stránku herectví.
Na podzim jsem chodil k paní profesorce Evě Spoustové z DAMU na hodiny hereckého projevu, právě abych si otevřel mluvidla a bylo mi rozumět. Už jsem si to vyzkoušel v Krnově a v Brně ve velkých sálech a šlo to. Ale přiznávám, měl jsem strach, jestli to dám.
20. října 2023 |
