V roce 1968 Helena Vondráčková dostala svou první velkou filmovou roli v Šíleně smutné princezně, kam si ji s jejím pěveckým kolegou Václavem Neckářem v divadle Rokoko vyhlédl sám režisér Bořivoj Zeman.
| foto: Pressdata.cz, Miloš Svoboda, Patrik Jandejsek
I když nám ztrpčoval život, nikdy jsem bráchu nežalovala, říká Vondráčková
Má za sebou zdravotně možná nejnáročnější období vůbec. Několik karambolů, u nichž při ní museli stát všichni svatí, nakonec překonala bez vážnějších následků. Ani problémy se srdcem, ani zlomené žebro nepřerušily její pracovní nasazení. Teď Helena Vondráčková sklízí zasloužené ovoce.
Po patnáctileté pauze si na Českém slavíku vysloužila ovace vestoje a v přímém přenosu během hodiny téměř vyprodala O2 arenu. A Štědrý den bude letos patřit její Šíleně smutné princezně.
Naposled jsme se setkaly před pěti lety, když jste vydávala předposlední album. Váš hudební souputník Karel Gott ještě žil a o covidu jsme neměli ani potuchy. Jak jste to následující období překonala? Během covidu jsme byli fakt opatrní, vyhýbali jsme se tomu s mým mužem Martinem, co to šlo. Buď jsme byli zalezlí doma, nebo jsme trávili čas na hausbótu, nechodili jsme ani nikam mezi lidi. Nakonec jsme se nakazili až ke konci, když už byla pandemie na ústupu. Měli jsme velmi lehký průběh, žádná horečka. Později mě ale dohnaly nějaké zdravotní následky. Vypuklo to loni koncem léta, když zemřela Hana Zagorová. Její odchod mě hodně zasáhl, a když jsem se to dozvěděla, cítila jsem pálení na hrudi, které přetrvávalo i další den.
Respekt jsem měla pouze z „krále“ Jaroslava Marvana. Ten na mě působil tak nějak přísně a chladně a vždycky se držel trochu stranou.
Helena Vondráčkovák natáčení Šíleně smutné princezny
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
