22°C
Přestože se herectví věnujete už nějakých šedesát let, váš dětský sen to prý nebyl. Dokonce jste údajně býval dost stydlivé dítě…
„To je pravda. Pocházím z pražského Braníka, kde fungoval silný ochotnický soubor, ve kterém hráli mí rodiče i sestra. Já tam tedy logicky docházel s nimi, ale místo aby mě hraní hned pohltilo, dospěl jsem do fáze, kdy jsem se na jevišti nepředstavitelně styděl. A tak jsem ochotničit přestal, ale vzpomněli si na mě ve chvíli, kdy nacvičovali nějakou pohádku a potřebovali doprovodnou muziku. Učil jsem se tehdy na klavír, tak mi to nabídli a já do toho šel. Sedět schovaný v orchestřišti mi nevadilo, to jsem zvládl." (směje se)
A jak jste se z orchestřiště dostal zpět na jeviště?
„Pomalu, postupně. Sem tam mi dali nějakou malou roličku, když nikoho jiného neměli, a já se krůček po krůčku osměloval. Zlom přišel, když kohosi napadlo, že bych se hodil na hloupého Honzu, já tak asi už tehdy dost vypadal. (směje se) Dali nás dohromady s jedním kamarádem, který dostal roli Kašpárka, a vznikla taková série pohádek s námi dvěma. Hráli jsme pro děti a u toho jsem se otrkal asi nejvíc."
Pak už bylo jasno, že je herectví ta vysněná kariéra?
„Kdepak. Já měl jiný sen, chtěl jsem se stát automechanikem. To mě lákalo, jako tehdy asi hodně kluků. Ale osud tomu nechtěl… V nějakých čtrnácti jsem si z hor přivezl zánět ledvin a lékaři mi dráhu automechanika zakázali. To víte, tenkrát to byla práce převážně v nevytopených dílnách, pořád na zádech pod autem na studené podlaze… A tak jsem si musel vyhlédnout něco jiného a v tom mi pomohl jeden z herců z toho našeho ochotnického divadla."
Vím ale, že konzervatoř to nebyla.
„Nebyla. On byl totiž povoláním rytec a tak trochu mě do toho uvrtal. Pokusil jsem se o to, vyšlo to, a tak jsem se vyučil rytcem. Po škole jsem v tom oboru asi měsíc pracoval, ale upřímně mě to moc nebavilo. V učení to byla celkem zábava, líbilo se mi to, ale praxe pak byla zklamání. V podstatě šlo o velmi jednotvárnou mechanickou práci, kdy jsem celé dny vypichoval růžky výrobku nějakého stroje… No a tehdy přišel další člen ochotnického spolku, tentokrát režisér, s dalším nápadem – jestli bych nechtěl zkusit přijímačky na DAMU. Zkusil jsem to a měl jsem takové štěstí, že to opravdu vyšlo."
Tak zřejmě nejen štěstí, ale i talent.
„Já bych to viděl opravdu spíš na to štěstí. (směje se) Dostal jsem se do ročníku, kde byl například Petr Kostka, Jirka Zahajský, Jirka Hrzán, Jirka Kodet… Byli jsme bezvadná parta a moc rád na tu dobu vzpomínám. To už asi po ostychu na jevišti nezbyly ani památky. Nebo ano? Ale ano, určitá tréma zůstala v podstatě dodnes. Před premiérou je člověk vždycky trochu nervózní, někdy víc a někdy míň, podle toho, jak dobře má nazkoušeno. Ale to je normální, a pokud je to v mezích a herce to nesvazuje, je to, řekl bych, spíš zdravé. Mnohem větší trému než na jevišti ale už dnes cítím třeba při rozhovorech. Například teď tady s vámi…" (směje se)
Tak pojďme k něčemu, co máte rád, ať jste nervózní míň. Vy jste poměrně záhy po DAMU nastoupil do vinohradského divadla, kde jste dodnes.
„Třiapadesát let."
To je, promiňte mi ten výraz, ale sakra dlouhá doba! Jste konzervativní?
„Asi ano. Lépe se cítím v prostředí, které už znám, než někde v novém. I když k nám do divadla stále přicházejí noví lidé, a to je strašně fajn. Ale já jsem taková stálice, nerad střídám místa, líbí se mi pocit, že jsem někde doma."
Jste takhle konzervativní ve všem?
„Zřejmě jsem. Nemám rád novoty za každou cenu. I právě v tom divadle. Dám příklad: aby třeba v Shakespearově Zkrocení zlé ženy Kateřina honila Petruccia s motorovou pilou, to vážně nemusím. Respektuju to, ale není to nic pro mě. Nebo další známka mého konzervatismu je, že nemám pochopení pro tetování, i když vím, že je to dneska moderní. Považuji to za sebepoškozování. (směje se) Prostě jsem takový zastaralý, no. Ale tak bude mi za pár měsíců osmdesát, už mám snad na trochu té zastaralosti nárok." (směje se)
Kromě divadla jste brzy naskočil i do televize, v 70. letech jste hrál v celé řadě velmi populárních seriálů, které vás proslavily. Jak jste to zvládal? Nestoupla vám sláva do hlavy?
„Myslím, že snad ne. Já se pořád oháním tím štěstím, ale i tady bezesporu zafungovalo. Narodil jsem se totiž na zlatou neděli a už porodní babička říkala, že budu mít štěstí, a opravdu mám. Velkým štěstím pro mě také je, že jsem získal skvělou rodinu – mám prima ženu, která, ač není z oboru, měla pro mé povolání vždy pochopení. A tím se oklikou vracím k vaší otázce – právě má manželka je jistě jedním z důvodů, že jsem neměl šanci zpychnout. Vždycky mě držela nohama na zemi. Ale zas tak strašné to s tou mou slávou navíc nebylo…"
No počkejte, prý vám chodily celé pytle dopisů od fanoušků!
„To je pravda. Často to byly různé žádosti o fotku, o podpis… Občas i nějaký ten milostný dopis, i když to byly možná spíš jen fóry. (směje se) Ale na co nikdy nezapomenu, co mám stále schované, to jsou dopisy od jedné dívky, která se mi svěřovala jako svému deníčku. Psávala mi pravidelně od svého dětství až po založení krásné rodinky. Psala moc hezky, to se mi líbilo."
VIDEO: Večerníček Krkonošské pohádky
