23°C
Opravdu jste darovala své tělo?
„Je to tak. Byl to jeden ze způsobů, jak jsem se vyrovnávala s vlnou úmrtí během covidu. První byl právě ten, že jsem se rozhodla, co bude s mým tělem po smrti. K tomu mě inspiroval rozhlasový rozhovor o dárcovství na vědecké účely s panem profesorem Davidem Kachlíkem z Ústavu anatomie 2. Lékařské fakulty UK v Praze. Spojila jsem se s ním, viděla jsem, jak studenti provádějí anatomické pitvy, a podepsala jsem dárcovskou smlouvu, od které lze v budoucnu odstoupit, pokud by člověk změnil názor. A pak tu byl druhý způsob – ze dne na den jsem se rozhodla, že odjedu do poutního města Fátima v Portugalsku.“
Těch motivací vydat se tam ale asi bylo víc.
„Bylo… Divadla byla zase zavřená, v celé společnosti panovala frustrace a měla jsem lásku, která nebyla funkční...“
Co jste na té pouti zažila?
„Byla to pro mě velice důležitá událost, která mě silně formovala. Začalo to poutí do Fátimy, která měla být původně turistickým výšlapem, ale nakonec jsem tam prožila tak silné duchovní okamžiky, že jsem se po návratu rozhodla biřmovat. A konvertovala jsem zpátky ke katolické církvi…“
Byla jste doma vychovávána ve víře?
„Ne, ale jako dítě jsem byla pokřtěna a rodiče mi umožnili chodit do náboženství. Tehdy jsem to brala spíš jako další kroužek. Chodila jsem i ke svatému přijímání, ale na začátku střední školy jsem se od víry odklonila. A po skoro 20 letech jsem se vrátila. Takový návrat ztracené dcery.“
Co se v Portugalsku přihodilo, opravdu se tam věřící plazí po zemi?
„Je tam veliké prostranství se svatyní, dole kostelík a na vrchu velká nová modlitebna. A od ní vede mramorový čtyřicetimetrový chodník, který obkružuje celou svatyni. Většina lidí po něm normálně jde, ale jeden ze sta nebo z tisíce se po něm pokorně plazí a prosí tak o uzdravení. Když jsem tam byla poprvé a viděla ty plazící se lidi, smála jsem se tomu. Přišlo mi to naprosto ujetý. Když jsem tam byla podruhé, pořád jsem tomu sice moc nerozuměla, ale moje touha po dobrodružství mě dovedla k tomu, že jsem si to také zkusila.“
Sarah Haváčová: Trapnost při milostné scéně! Kateřina Štichová, Daniel Kristl
Plazila jste se?
„Ano, chtěla jsem komplexní prožitek, proto jsem to celé obeplazila, takže už vím, že po mramoru to hrozně bolí. Což už zkušenější nebo znalejší poutníci věděli, takže měli vypolstrovaná kolena. Dokonce tam nějaké polštářky i půjčují, ale to jsem tehdy ještě nevěděla. Tak jsem si prošoupala kalhoty. Přišlo mi to bláznivý. V tu chvíli to pro mě nemělo žádnou hloubku, chtěla jsem si to jen zkusit.“
Co bylo dál?
„Důležitý pro mě byl moment, kdy jsem mířila na autobus do Porta. Bylo devět večer, šla jsem přes náměstí a uprostřed byla socha Ježíše. A neměl ruce nastavené v gestu já vás obejmu, ale rozpřažené, jako já vám žehnám. Stála jsem pod tou sochou pět minut a najednou jsem slyšela: »Sarah, neboj se, ty máš svého otce!« A začala jsem obcházet sochu zprava doleva, zleva doprava, pořád se na mě ta socha dívala, jak to někdy vidíme na obrazech třeba na zámcích. Big Brother is watching you…“
Co jste cítila, jak jste to vnímala?
„Došla jsem až ke kostelíku, který byl ale zavřený. Rozklepala se mi kolena, tělo se mi třáslo. Už jsem to jednou zažila v Černém moři v Bulharsku, kde jsem se málem utopila. A teď se mi to stalo podruhé. Kdybych fyzicky necítila třes, možná bych se i domnívala, že jsem si to vymyslela. Ale bylo to skutečné a tělo na to reagovalo…“
Myslíte, že jste opravdu slyšela Boha?
„Ano, slyšela jsem v sobě: Sarah, neboj se, ty máš svého otce… Na to konto jsem nasedla do autobusu a ještě jsem se pořád chvěla. A vzpomněla jsem si, že existuje biřmování. Iniciační svátost, kdy člověk přijme Ducha Svatého, je to taková maturita duchovní dospělosti. A že bych to měla udělat, tahle myšlenka mi zároveň přišla hříšná, že se rouhám. Když jsem se pak vrátila, obrátila jsem se na římskokatolického kněze Marka Orko Váchu, teologa a bioetika. Slouží jako farář lechovické farnosti a také jako farní vikář – kaplan při kostele Nejsvětějšího Salvátora.“
Vypravila jste se za ním?
„Ano, jela jsem za ním do Lechovic a vyprávěla mu svůj příběh. A on mi řekl dvě hlavní věci: Ať beru vážně to, co se mi stalo, ať to nezesměšňuju. Měla jsem totiž takovou tendenci. A zadruhé mi řekl: Sarah, není na co čekat, nechte se biřmovat. Pro mě to bylo jako dostat razítko, nějaký glejt, potvrzení, že k tomu smím přistoupit. Dal mi kontakt na Salvátora a od té doby jsem tam začala chodit na přípravu.“
Marek Orko Vácha o vás velmi pěkně píše v knize Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně, často jste viděni spolu a tak někteří spekulují, jak moc blízko k sobě máte...
„Až budu kandidovat na prezidentku, budu sdílet svůj osobní život. Do té doby alespoň srdečně zvu čtenáře na přednášku pana Váchy a mou připravovanou hru, kterou společněuvedeme v následujících měsících.“
Dnes už chodíte pravidelně na bohoslužby do kostela?
„Pokud netočím nebo nemám divadelní představení, chodím každou neděli.“
Koho jste měla na biřmování za kmotry?
„Alžbětu Kalábovou a Daniela Hermana, bývalého ministra kultury. A když mluvím o něm, zažila jsem s ním něco mimořádného. Pozvala jsem ho do Divadla pod Palmovkou na jedno hodně bláznivé představení, kde hraju – Pusťte Donnu k maturitě! Hraju tam Terezku Pergnerovou, tímto ji zdravím. Je to o devadesátkách u nás, strašná divočina, v jedné scéně mě tam, jak to říct slušně… prostě obšťastňuje medvěd. Sjíždím se na kokainu, různě se tam oplácáváme a podobně. Ale to hlavní se stalo až po představení!“
Povídejte…
„U velkého stolu jsem se pak v zákulisí bavila s pěti hereckými kolegy a s Danem. A společně jsme diskutovali i o křesťanských tématech. Z jednoho kolegy vypadlo, že jako dítě ministroval v Ostravě. A Bob Mikluš řekl, že se mu ve filmu K zemi hleď, který měl premiéru před dvěma lety, líbila závěrečná scéna, kde se všichni chytnou za ruce kolem stolu a modlí se. A Dan Herman na to: Co kdybychom se tady všichni pomodlili?"
Jak jste zareagovali?
„Ještě před hodinkou jsme se na jevišti plácali po zadku, jeli fakt ostrý humor. A najednou tam vznikla neskutečná atmosféra, stoupli jsme si kolem stolu, chytili se za ruce a začali se modlit Otčenáš. Uvádím to jako příklad za mnoho jiných zážitků, vnímám jakýsi hlad po ukotvení v dnešní křehké společnosti plné vlnobití. A tím i hlad po Bohu.“
Aktuálně jste na platformě Voyo zaujala v seriálu Metoda Markovič: Hojer, v němž hrajete manželku ústředního vyšetřovatele, kterého ztvárnil Petr Lněnička. Jak se vám s ním hrálo?
„S Petrem to byla skvělá práce, je velký držák! A protože jsem nebyla tak intenzivně součástí kriminální linky, ale pohybovala jsem se hlavně v rodině slavného kriminalisty, obklopena dětmi a psem, měla jsem skoro všechny scény s Petrem.“
Jedna z nich byla i tzv. postelová, jak jste to zvládala?
„Byla to moje premiéra v postelových scénách a on mě velmi podržel. Byla jsem celkem nervózní… Petr mě tak hezky postavil nohama na zem a řekl, že to bude dobrý. Takovou podporu jsem potřebovala, utěšující obětí a slovo chlapa. A skvělý byl i režisér Pavel Soukup, který mi říkal, že můžu jít i do střižny, kdyby se mi na té scéně něco nelíbilo. Myslím, že to vyšlo dobře, není to nahota pro nahotu, ale vychází to z normálního života rodiny, to k tomu přece patří, aby to bylo věrohodné.“
Asi není snadné tohle natáčet před štábem, ač zúženým.
„Je to trošku stresující. Dnes už fungují tzv. koordinátoři intimity, kteří tohle řeší s herci na place. I na aktuálně natáčeném fi lmu České televize Smetana, kde hraji Bettinu Smetanovou a Václav Neužil slavného hudebního skladatele Bedřicha, jsme měli jednu scénu v ložnici, a to s vynikajícím kolegou Viktorem Zavadilem. Ale ani tam jsme žádné kouče neměli. Od kolegů ale vím, že tihle koordinátoři na natáčení hlídají, aby to viděli jen lidé, co to mají vidět, řeší v záběrech župany a polštáře a podobně. Usnadní to práci režisérovi, může se tak soustředit na natáčení a nemusí hlídat, kde vykoukne něco, co nemá.“
Zatímco v Metodě hrajete manželku kriminalisty, v jiném seriálu jste tou policistkou vy.
„Zlatá Ordinace v růžové zahradě! Jsem ráda, že má svoje diváky a takový úspěch. Hraju policistku Sandru Hájkovou, co má vystudovanou medicínu, a tak někdy jsem i záchranářka, lékařka. Kde můžu, tam pomůžu.“
Sarah Haváčová ze Zlaté labutě: Odhodila boty a řádila! Kateřina Štichová, Daniel Kristl
Máte tam i bouchačku?
„Jasně, zrovna dneska jsem na natáčení střílela.“
Když se vrátíme do dob vašich úplných začátků. Vyrůstala jste v neherecké rodině, maminka učitelka, táta chemik, co vás přivedlo k herectví?
„Chodila jsem do dramatického kroužku, hrála ochotnicky divadlo a v roce 2009 jsem uspěla v castingu na vánoční pohádku Škola princů u Romana Vávry. A dostala jsem roli princezny. Tou dobou jsem zvažovala, že bych se herectvím chtěla živit i v budoucnu a přihlásila jsem se na brněnskou JAMU. Poté jsem byla tři roky v angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. V roce 2017 jsem přesídlila do Prahy, kde jsem hostovala na Nové scéně Národního divadla a pak mě oslovil Michal Dočekal, abych šla do stálého angažmá do Městských divadel pražských. Byla to skvělá nabídka, ale nemohla jsem ji přijmout a obrečela jsem to…“
Proč?
„Mnoho lidí, kteří jsou pro mě v životě důležití, mi tehdy říkalo, ať to vezmu, že je to určitá jistota. Což byla pravda. V té době jsem ale už točila seriál Profesor T a nešlo to s tím skloubit. Bohužel. O pár let později přišel covid a já zůstala bez jistoty.“
V jakém rozpoložení vás zastihla první vlna covidu?
„Měli jsme mít premiéru česko-německého představení, na kterém jsme dlouho pracovali. Po několika reprízách v německém Augsburgu mi v den české premiéry pípla SMS: Z důvodu vládního nařízení rušíme dnešní premiéru v Divadle Komedie…“
To asi byla rána.
„Velká. Němečtí herci odjeli domů, já zůstala tady a chodila jsem po Václaváku a popíjela slivovici, kterou jsem měla připravenou pro kolegy na oslavu premiéry. A najednou nebylo s kým to zapít, tak jsem pila sama. Nevěděla jsem, co s tím…“
Jak jste tu nečekanou situaci řešila dál?
„Protože jsem ztratila zdroj obživy a neměla na nájem, pustila jsem v Praze byt a odjela domů na Moravu. Najednou jsem koukala na stěny dětského pokojíku, kde jsem měla kresby z doby, kdy mi bylo 14. Trvalo mi dlouho, než jsem se v té situaci zorientovala. Ale co zbývalo, šla jsem dál. V první vlně jsem sázela stromy v lese u Křtin. Pak přišlo rozvolnění, vrátila jsem se do Prahy, a s druhou vlnou jsem tu už chtěla zůstat.“
Je pravda, že jste tehdy pomáhala v nemocnici u pacientů s covidem?
„To byly emočně velmi vypjaté okamžiky. Vybavuji si, jak tam přede mnou zemřela paní Helena a já se snažila asistovat se zaopatřením jejího těla. V levé ruce jsem držela fotografi e, kde byla v mladším věku kolem 50 na chalupě s vnoučaty. A po pravé straně ležela ona, zesnulá. Silně jsem vnímala, jak se v jistém momentu život protne s hodinou naší smrti. Bohužel těch momentů bylo víc, i v mé rodině. V té době mi odešli prarodiče, obě babičky, během půl roku. Pes po 15 letech. A ještě jsem našla mrtvého souseda. A tehdy jsem si říkala: Bože, to už je dost, to stačí! Ale to setkání se smrtí, s konečností našeho žití, ve mně vyvolává vděčnost za život, touhu nepromarnit ho a usilovat o dobro.“
SLOVENSKO- -MAĎARSKÉ KOŘENY
Haváčová je v Česku velmi vzácné příjmení, podle matrik jsou jeho nositelkami jen čtyři ženy, příjmení Haváč pak mají dva lidé. Proto se docela často mylně objevuje jméno herečky jako Sarah Hlaváčová. Podle herečky má příjmení původ u jejích slovensko-maďarských předků – Havacs. Při narození jí dali rodiče jméno Sára. Až když se před nimi rodinný přítel Dušan zmínil o možnosti varianty Sarah, dostala právě toto jméno. Je to každopádně jméno hebrejského původu. „Slyším na Sáru, Sári, jak kdo chce,“ říká s úsměvem herečka.
SARAH NAŽIVO
Můžete ji vidět v monodramatu Alma Rosé ve Werichově vile. „Je to o neteři Gustava Mahlera, která vedla orchestr nejprve ve Vídni, pak v Osvětimi. Kromě mého monologu zní v představení hudební klasika v podání smyčcového kvarteta, čtyř skvělých hudebnic. A pak ještě hraju v Národním divadle v Hordubalovi, ten půjde na podzim do derniéry. A v Národním divadle v Brně Hodinového hoteliéra a klasiku Tři sestry,“ vypočítává.
