21°C
Rád šokuje a okamžik, kdy proboří konvence a tabu, je pro něj vzrušující. Přitom je na holky, připouští, že by rád měl někdy rodinu, ale dobře ví, že není úplně běžné nechat si napustit rty botoxem k prasknutí. Kluk z gymplu, který pak odešel z vysoké, aby mohl fotit. Zvláštní úkaz. Ale co na tom, svět je od toho, aby byl pestrý, výrazný a někdy i třeba lehce ujetý...
Vzpomenete si, kdy jste poprvé vyšel na ulici v téhle androgynní podobě?
„Tímto směrem jsem se poprvé vydal zhruba před čtyřmi lety.“
A reakce lidí okolo?
„Pamatuji si první den, kdy jsem v kožichu vyšel do společnosti. Do centra Brna, do své oblíbené kavárny. Sledoval jsem údiv lidí okolo i těch, co si nevšímají. Řešil jsem, kdo se na mě dívá, co asi kdo říká.“
Byl jste nervózní?
„Spíš to byl zvláštní pocit, Víc než rok jsem se obával toho, co si jiní myslí. Samozřejmě, že pro mnoho lidí to není v pořádku dodnes. Rozumím tomu, respektuji cizí názory. Pro mě ale bylo důležité, že jsem si sám pro sebe obhájil, jakou cestou půjdu.“
VIDEO: Jan Šimša
Švormová Instagram
Život, chování i vkus ovlivňují zážitky z dětství. Nemělo to na vaši změnu stylu také vliv?
„Měl jsem pěkné dětství, rodina byla spolu. Vyrůstal jsem i se dvěma sestrami. Jen jsem brzy začal pociťovat, že je něco jinak. Už ve třinácti se mi líbilo, když měla žena na sobě pěkný kožíšek. Jinak se to tehdy ještě neprojevovalo. Říkal jsem si, že je to divný, a myslel, že mě to přejde... A nepřešlo.“
A dnes nosíte kožichy jako kdysi Leoš Mareš, ale ten má přece jenom lehce jiný styl.
„Ze začátku jsem tuhle odchylku bral jako nějakou chybu v sobě. Po pubertě jsem si říkal, že je to divný. Jinak jsem totiž na ženy. V šestnácti to začalo výstřelky. To když jsem třeba přišel domů s nabarvenou hlavou. Prostě se mi to líbilo. Bál jsem se ale současně reakcí okolí, když ostatním ukážu, co se mi líbí.“
Co vás k tomu vedlo?
„Jen a pouze to, že se mi ten styl líbí. Vím, že jsem odlišným, extrémně zajímavým. A že se lidé za mnou na ulici otáčejí. Zvláště, když si vezmu růžový kožich a dámské boty na podpatcích. Rozumím tomu. Potkat se v téhle parádě, tak se otočím i sám za sebou. Jiné je to v zahraničí. Pokud tam někoho úspěšného potkáte, tak je prakticky jedno, jak vypadá. Pro ně je důležité, co umíte, co můžete nabídnout.“
Co říkaly prodavačky, když jste si šel kupovat svoje první kožichy?
„Samozřejmě se na mě dívaly divně. (smích) Ještě ke všemu, když jsem byl hnědovlasý a krátkovlasý kluk. Ale lidé mě brali ze začátku prostě jako frajera v kožichu. Mysleli si, že je to nějaká skrytá kamera. Dříve jsem vypadal jako borec, nyní mě mnozí oslovují slečno, když si udělám make-up a dám si roušku.“
Takže se u vás zřejmě střídaly nálady. Marnivosti a exhibicionismu a obav, co řeknou ostatní...
„Ano, bylo to tak. Občas jsem si něco koupil, ale brzy se toho zase zbavil. Říkal jsem si, že takový být přece nechci. Ale stejně se to během měsíce zlomilo. Jiný styl se mi líbil a takový jsem chtěl být. Byl to takový nekonečný kolotoč. Pořád jsem překonával obavy z lidí, ale posouval se také postupně stále dál. Dnes je mi už jedno, kdo co říká. Pokud na mě někdo na ulici nekřičí. Vážím si sám sebe a myslím, že je pro každého člověka důležité, aby se měl rád. Ve chvíli, kdy zjistí svoji hodnotu, mohou jít určité věci stranou.“
Křičí na vás na ulici?
„Dříve křičeli. Nehezké věci. Málokdo jde kolem mě a řekne, že je to super. To se naopak stává, když pobývám v Norsku. Tam neslyším nic špatného. Lidé mě oslovují s tím, že vypadám cool.“
Jste muž, proč jste se nerozhodl pro změnu ve fiktivní postavu Kena?
„Prostě u mě převažuje barbie styl. Nedokážu vám přesně říct proč, ale prostě to tak je. Dříve mě s Kenem, tedy Rodrigem, nyní se stejným člověkem, ale už jako s Jessicou Alves, lidé srovnávali. Ale mám trochu jiný styl.“
Jakou máte dámskou garderobu?
„V šatníku mám něco přes deset kožichů a stejný počet párů dámské obuvi. Protože jsem také ale výrobce kožichů, tak je pořád obměňuji. Prodávám je i klukům. Mám rád především růžovou, ale i bílou a černou barvu.“
Poté, co jste si zvykl nosit kožichy, jste se rozhodl i pro velké, masité rty. To asi taky nebylo lehké rozhodnutí?
„Měl jsem obavy do toho jít, ale v den, kdy jsem na jejich úpravu šel poprvé, mě podporovala armáda kamarádek. Člověk se vyhecuje, dostane kuráž, a pak je sám se sebou spokojený. Tak to je. Když jsem se tenkrát po zákroku podíval do zrcadla poprvé, jen jsem se zmohl na wow, co na to řekne okolí. Je pravda, že jsem to už poslední dva roky přeháněl. Dával jsem najednou i čtyřicet mililitrů do obličeje. Dnes mám v obličeji přes sto mililitrů preparátů. Líbily se mi extrémy. Letos jsem si nechal udělat dvě operace.“
