Svět showbyznysu ho okouzlil už jako malého chlapce vyrůstajícího v odlehlém kraji Beskyd. V nich napůl žije i dnes. Jako někdejšího novinářského kolegu a valašského patriota znám Miroslava Graclíka čtvrt století, proto si v rozhovoru tykáme.
Kdy tě poprvé napadlo, že by ses mohl živit psaním?
Jako o práci jsem o psaní začal přemýšlet až někdy ve dvaceti, ale bavilo mě už na základní škole. Vlastně to začalo referáty z hudební výchovy, které jsem začal sepisovat, protože jsem vůbec neuměl zpívat. Byl jsem asi jediný ve třídě, koho napadlo sepsat životopis Karla Gotta nebo nějakého jiného populárního zpěváka. Na mechanickém psacím stroji jsem naťukal pár stránek a pak jsem je ve třídě přečetl. K tomu jsem pustil na gramofonu dvě tři písničky, takže jsem tím zabil většinu vyučovací hodiny. Spokojená byla nejen učitelka, ale i spolužáci, kteří díky mně taky unikli zpěvu.
Pokud by se Gombitová rozhodla souhlasit s natočením nějaké životopisné série podobné té, jaká vznikla třeba o Ivetě Bartošové, v každém případě bych byl rád, kdyby to dopadlo lépe než právě Iveta. Ta obsahuje několik totálních přešlapů.
