Důležité je hodnotit lidi ne podle slov, ale činů, říká Zuzana Mauréry

Oceňovaná umělkyně Zuzana Mauréry se v Česku proslavila hlavně díky roli vypočítavé titulní postavy ve snímku Jana Hřebejka Učitelka. V českých filmech se slovenská herečka objevuje velmi často, a vždy hraje zajímavé a silné ženy.

Nejinak je tomu ve snímku Muž, který stál v cestě, jenž právě přichází do kin. Zde ztvárnila manželku lékaře a politika Františka Kriegla, který jako jediný z československého komunistického vedení nepodepsal souhlas se vstupem „spojeneckých“ vojsk Varšavské smlouvy do naší země v roce 1968,“ píše týdeník 5plus2.

Týdeník 5plus2 Každý pátek zdarma

Čím vás tato nabídka zaujala? Scénář vám nepředepisoval zrovna příjemné scény…
V první řadě tím, že jde o reálné postavy a události, které jsou součástí naší historie a měli bychom o nich vědět. Každý příklad hodný následování, každý projev statečnosti je důležitý a počítá se. V dnešní době je jich jako šafránu. Protože říct, napsat a slíbit se dá cokoliv, ale důležité je dívat se hlavně na činy a hodnotit lidi podle nich. Co se týká předepsaných scén a dějové linky Rivy Krieglové, nenašla jsem nic, co by pro mě bylo nepříjemné hrát, naopak.

Jste známá svou pečlivou přípravou. Měla jste možnost se připravovat na tuto roli nějakým studiem dobových materiálů? Hledala jste, jak vypadala nebo jak se Riva chovala?
Ne, to já moc nedělám. Bohužel, tak pečlivá nejsem. Samozřejmě si dostupné materiály na internetu najdu, ale jinak se plně spoléhám na dámy maskérky a kostymérky, scénář a informace režiséra. Mým úkolem je přenést jejich vizi na plátno. Tohle není dokument. Myslím, že si nejsem s Rivou Krieglovou moc podobná, ale věřím, že si mě Petr Nikolajev vybral z nějakého dobrého důvodu.

Vašeho partnera v tomto filmu hraje Tomáš Töpfer. Vizuálně se k sobě velice hodíte, sedli jste si i svým herectvím, lidsky?
Tomáš Töpfer je velmi příjemný pán, bylo pro mě potěšením s ním hrát.

Příběh tohoto filmu se odehrává v roce 1968, vy jste se ve stejném roce narodila, máte na dobu po okupaci nějaké vzpomínky z vlastního dětství?
Ani ne. Brala jsem toto naše uspořádání jako jedinou realitu. Jiné jsem neznala. Oba moji rodiče byli umělci a vytvořili mi pěkné dětství. Když se mi pomalu začaly otevírat oči a začala jsem chápat souvislosti, ocitla jsem se v roce 1989 ve třetím ročníku VŠMU, na jejíž půdě se zrodila naše „něžná revoluce“, a tak jsem nějak přirozeně proplula do současnosti bez větších omezení.

Film se natáčel na mnoha lokacích nejen v Praze, kam většinou dojíždíte ze Slovenska. Našla jste nějaký recept na co nejpříjemnější, nejvýhodnější cestování za prací?
V období koronaviru jsem si velmi oblíbila vlak. Asi tím, že bylo nějak víc času…Teď se většinou přemísťuji vlastním autem, vždycky to byl a je můj pojízdný domek. Přizpůsobovat se vlakovému jízdnímu řádu je pro mě náročné, na nádraží a z něj se tahat s kufrem taxíky se mi také moc nechce, tak to řeším takhle. Není to vždycky jednoduché, ale co už. Práce v Česku mě baví, ráda poznávám nové kolegy, režiséry a jiné výzvy. Přece jen slovenský trh je malý…

RECENZE: Jako České století. Kam zmizel Muž, který stál v cestě?

Pracujete tady velmi často, získáváte odborná ocenění, vystupujete, zpíváte. Nemáte někdy chuť se do Prahy přestěhovat?
Ano, Praha je krásná a pro mě i velmi příjemná. Ale zase tak často tady nepracuji, takže stěhování by bylo zbytečné. A já jsem v Praze ráda „na návštěvě“. Snažím se tak i chovat, a tak se ke mně chová i mé okolí. Takže je to vždycky příjemné. A druhá věc je, že chci být po ruce i mojí mámě, která žije v Bratislavě.

Často ve filmech mluvíte česky, nemáte s češtinou problém?
Myslím, že otázka spíše je, jestli je moje čeština příjemná pro Čechy, respektive jestli je neruší… Protože slyšet to bude asi vždycky, jen to nesmí poutat pozornost.

Když úplně otočíme směr na Slovensko, ve slovenském seriálu Iveta hrajete maminku hlavní hrdinky, která mluví jadrnou východňárštinou. Tu jste se naučila kde?
To byl dost boj, protože východnářština není jazyk, to je „nálada“! V každém městě se mluví trochu jinak. Sami východňáři se neumí dohodnout, jak se co říká správně. Takže jsem televizi poprosila o koučku, která byla na place a kontrolovala mě. Bez jejího souhlasu se nešlo dál. Petr Kolečko napsal druhou sérii, takže už se „těším“!

Před dvěma lety jste ve filmu Matky hrála ženu Viktora Preisse, letos vás čeká ještě premiéra filmu Její tělo, kde jste zase manželkou Martina Fingera. A partnerem vám byl třeba i Miroslav Krobot. Vypadá to, že vás dávají dohromady s těmi nejlepšími českými herci...
Vždyť proto k vám jezdím! (smích)

Je pro vás při přijímání role důležité, s kým budete na place? Nebo důvěřujete režisérovi, že volí nejlépe?
Obojí. Ale i když se mě režisér zeptá na názor, s kým bych si představovala daný part hrát, nechám si to vždycky pro sebe. Jako herečka sloužím režisérovi a jeho představě. Jsem profesionál, věřím, že umím hrát s kýmkoli. Je na režisérovi posoudit, jestli to, co potřebuje, aby mezi námi jako postavami mělo fungovat, funguje. Na to jsou vlastně ty kamerové zkoušky. Zatím jsem se ze svých kolegů jen radovala. Bylo hezké, když mě pan Preiss, kterého jsem pradávno sledovala v Nemocnici na okraji města, oslovil „paní kolegyně“.

Každý věk má své pro a proti. Už mám dnes ve věcech jasno, říká Zuzana Mauréry

Ve zmíněném snímku Její tělo hrajete matku jedné z našich nejúspěšnějších skokanek do vody, která kariéře věnovala všechno. Když jí zranění nedovolilo v kariéře pokračovat, začala své tělo využívat v porno průmyslu. Jak se vám hrála tato postava?
Na můj popud jsme s režisérkou ve scénáři na této mamince trochu pracovali, protože si myslím, že matka je pro dceru vždycky důležitá. Ze vztahu s matkou si žena do života hodně bere a někdy to nemusí být jen ideální vzory. Nevím, co z toho se dostalo i do konečné filmové podoby, ale pro mě to byla pěkná filmová postava.

Zuzana Mauréry ■ Narodila se 23. září 1968 v Bratislavě. ■ Vystudovala Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, začínala v Radošinském naivním divadle. ■ Od roku 2000 se výrazně začala věnovat muzikálům na Slovensku i v České republice, a to jako umělkyně na volné noze. ■ V televizních filmech se objevuje od roku 1988, v Česku zazářila v roce 2016 hlavní rolí ve snímku Učitelka režiséra Jana Hřebejka. Za svůj výkon dostala na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary Cenu za nejlepší herecký výkon. Několik cen má i ze slovenských anket popularity. ■ Z dalších filmů - Zahradnictví: Dezertér, Matky, Její tělo, Muž se zaječíma ušima atd. ■ Je bezdětná, na začátku 90. let byla dva roky vdaná za choreografa Ondreje Šotha.

Dostala jste v poslední době do ruky scénář, u kterého jste vyloženě zajásala, že máte svou vysněnou roli?
Jásám u každé dobře napsané postavy nebo příběhu. Není jich totiž zas tak moc. Možná přijde tak jednou za pět let. Většinou je to nějaká zvláštní shoda náhod, které ani nerozumíte. A když se vám dostane do rukou, ani netušíte, jak to dopadne. To vždycky ukáže jen čas. A často to bývá tak, že to, o čem si myslíte, že jste se na tom namakali a skvěle zahráli, nemusí okolí vůbec vnímat podobně. A to, co většinou uděláte jen tak „levou zadní“, mimořádně zarezonuje.

Mauréry: Poznám, když mnou někdo manipuluje. Ale vždy příliš pozdě

Kromě herectví se věnujete i zpěvu, máte za sebou nespočet muzikálových rolí a vystoupení. Neměla jste někdy sen být jen zpěvačkou?
Ne, to určitě ne. Na to nemám. Neumím si píseň napsat ani zkomponovat. A techniku mám také jen takovou odpozorovanou, nikdy jsem se zpívat neučila. Ale hudbu a zpěv mám po rodičích v genech, takže to jaksi chce ven!(úsměv) Jsem vděčná i za takové nabídky. Respektive jsem si řekla, že si letos splním sen, posbírám poslední zbytky odvahy a udělám jeden koncertní program. Uvidím, jaký bude mít ohlas…

44 fotografií

Vaše barva hlasu a talent by bezesporu obstály i v zahraničí na těch nejlepších scénách, tam vás to také netáhlo?
Ach, to jste milá! Takových jako já je tam moře! Nemám ambici obstát v zahraničí. Vyzkoušela jsem si to dva roky ve Vídni, a to mi i stačilo. Jednak je příliš pozdě a jednak mi vždycky šlo spíše o obsah než o formu. Potřebuji sdílet pocity lidí, mezi kterými a se kterými žiji. To mi dává větší smysl. I když všechny zkušenosti jsou důležité.

Vídáme vás často v kině nebo televizi, mají ale čeští diváci šanci vás potkat i naživo?
Aktuálně v České republice jedině v představení Vánoční koleda, ve Studiu DVA v Praze, kde vystupuji přes advent pravidelně už jedenáctý rok.