Původně jste prý chtěla být baletkou?
Asi ano. Ale ve dvanácti letech moc nevíte, co chcete. Dostala jsem se na Janáčkovou konzervatoř v Ostravě obor balet, ale po roce a půl jsem onemocněla mononukleózou a pak už jsem se tam nevrátila. Moc mi to stejně nešlo. Takže jsem zas tak moc baletkou být asi nechtěla. Vrátila jsem se zpátky na základku a na konzervatoř nastoupila znovu, po přijímačkách tentokrát na hudebně dramatický obor. Hned po maturitě jsem dostala nabídku k angažmá do Národního divadla Moravskoslezského, kde jsem byla sedm let až do svého přesídlení do divadla J. K. Tyla v Plzni, kde jsem dodnes.
Co pracovního vás v nejbližší době čeká?
Čtyři dny budu součástí natáčení seriálu v režii Lenky Wimmerové a Jasminy Blažević. V Plzni budeme od listopadu zkoušet Tři prasátka od Agathy Christie. A dál se uvidí. Naučila jsem se moc neplánovat. Jednou mi někdo řekl, že když člověk plánuje, tak Bůh se směje. Od určitých okamžiků svého života tomu i věřím.
Jste věřící?
Nejsem, ale třeba kostely mám moc ráda. Líbí se mi ten klid a chlad, který tam vládne. Nebo boží muka na lukách. Cítím k těm místům úctu, respekt k lidem, kteří je postavili a starali se o ně. Ale pár modliteb umím, to mě naučila moje babička a maminka. A jednu říkám i malé před spaním. Je zvláštní, že ji to vždycky uklidní, když zrovna nemá svůj den a hudruje.
Máte dceru ve Varech s sebou?
Nemám. Úplně jsem nevěděla do čeho jdu, jsem tady poprvé a když jsem viděla své denní programy, rozhodla jsem se, že poprosím maminku o hlídání. A rozhodně jsem dobře udělala. Nakonec mi ji partner přivezl, když už bylo po všem a my se mohli v klidu projít a koupit oplatku.
Jaké jsou pro vás Vary, festival?
Vary znám, strávila jsem tu měsíc v lázních, právě po přerušení studia baletu. Z festivalu mám tisíce zážitků a žádný. Přijeli jsme s partnerem už v neděli, ale na jakýkoliv film, na který jsme mohli jít, jsme nesehnali lístky. Což je pro filmaře pozitivní a tak to má být.
Pak už pro mě začal frmol líčení, focení, povídání, chystání se na premiéru a než se člověk nadechl, bylo po všem. Je to pro mě všechno nové a neskutečně všem děkuji za přístup. Nikdo se ke mě nechoval, jako že sem nepatřím, že mě nikdo nezná. Naopak. Děkuji. Stihla jsem se ale vidět i s pár kamarády a hlavně byla s našim týmem. To je po těch letech nejvíc.
Jaká byla premiéra?
No nejkrásnější na světě! Ne, vážně, jak dlouho jsme na to čekali, tak to přišlo všechno strašně naráz. Najednou sedíte v autě a jedete na červený koberec. Jako na TEN červený koberec! Ale svět se normálně točí dál. Matěj Hádek vám za tu cestu stihne říct tři chorvatské vtipy a vy nemáte absolutně šanci se rozsypat, vystoupíte z auta a první koho vidíte, je vaše rodina, co se natlačí hned dopředu a nadšeně mávají. Jsme prostě Moraváci. (smích) A vy jste šťastní, že je máte, že to úsilí, které to stálo, a ta důvěra vložená ve vás nás všechny dovedla přesně do tohoto okamžiku. K premiéře ve velkém sále.
Co jste říkala na návštěvu vašeho filmu prezidentem Petrem Pavlem?
Přišla mi zpráva: Právě se na náš film dívá pp Pavel. A já se po cestě domů konečně mohla rozbrečet a všechno to ze sebe pustit. (smích)
Dalo by se říct, že je Meda tak trochu plodem vašeho nejnovějšího filmu Bod obnovy?
Tak trochu vlastně ano. Nějak jsme s tím filmem a těmi lety, které to trvalo, dospěli. Někdo se za ty roky oženil, měl děti, někdo oboje. Já se na film chtěla plně soustředit, být maximálně připravená, ale trvalo to tolik let oddalování, že už mi pak sám producent Honza Kallista řekl: Nečekej, žij! A tak jsme žili. A on mi najednou volá, že se bude točit. Já na to: No super, ale já žila, jak si říkal a za tři měsíce rodím. Forma v tahu. Neprobádané prostředí mateřství, neprobádané prostředí natáčení filmu. Jak říkám, když člověk plánuje, Bůh se směje.
Jak jste zvládala tak náročné natáčení s čerstvě narozeným miminkem?
Zvládla. Natočili jsme to. Bylo to extrémní nasazení, ale byla jsem domluvená s partnerem, že bude s malou a bude mi pomáhat. Byli s námi na place, co to šlo. Vzal si prostě volno. Byl rád. Jezdíval z práce domů jen na víkendy, tak se na to těšil, že spolu budou více času. Že mi pomůže splnit sen. Nechce, abych o něm mluvila, tak nebudu. Ale my víme. Honza Kallista s Šárkou Střelkovou a Tadeášem Trojánkem nám vytvořili neskutečné zázemí.
Další velkou změnou byla barva vlasů, jste přirozená bruneta.
Hledali jsme znak, jak Em odlišit. Přeci jen je to blízká budoucnost a napadlo nás tohle. Poslali si pár fotek a prostě to zkusili odbarvit na pár pramenech. Vlasy jsem předtím měla bez jediného zásahu, tak to vydržely. Jak se říká u kadeřníků, neměly žádnou minulost. Už se v terminologii kadeřníků docela vyznám, byla jsem u nich díky odrostům, upadávaní vlasů a podobných peripetií pečená vařená. Prostřídala jsem za tu dobu tři. Doted’ mám konečky bílé, ale už je barvím doma. Všechno to stojí hodně času.
Kdyby byla ta možnost, uvažovala byste sama o Bodu obnovy?
Uvažuju nad tím od té doby, co jsem četla scénář. Ale byla bych ráda, kdyby si nad tím zauvažovali sami diváci, co náš film uvidí.
Jak si představujete sama sebe v roce 2041?
Představuji si samu sebe spokojenou a s nohama na zemi. Když jsem byla malá, přála jsem si hlavně být člověk. To slovo je pro mě tak zásadní a obsáhlé, že tohle bych chtěla být dál. Člověk.
Proč by na tenhle film měli lidé přijít do kina?
Protože je to něco neobvyklého, velmi odvážného. Je nás tým debutantů. Je to pecka. Člověk se dívá na plátno a je tím usazený do židle. Je to až neuvěřitelné, co se dalo natočit v česko-slovensko-polsko-srbské koprodukci. Robert Hloz si s výběrem nás všech dal neuvěřitelnou práci. Investovali jsme do to všichni více než maximum. A hlavně mu věřili.
Co pro vás znamená sci-fi?
Na filmech tohoto žánru mám hodně ráda, že ho můžete vidět několikrát a vždycky vás něco zase překvapí. Pohrává si s vaší fantazií, nutí vás přemýšlet, pozorně se dívat a poslouchat. U knížek je to podobné. Musíte prostě dávat pozor a když vás to chytí, vyplivne vás to až na konci, ani nevíte. A za pár měsíců, let to chcete zažít znovu.
Jak bude vypadat vaše léto?
Hodně času budeme trávit na Vysočině, kde jsme si pořídili pozemek. Jeho součástí jsou i les, sad, zahrada a jezírko. Máme tam takový malý srub bez vody a elektřiny, což je dobrodružné a zároveň krásné. Chceme naší dcerce ukázat ještě jinou variantu života, než jen toho městského.
Co tam pěstujete?
Třeba brusinky, borůvky, ale i třešně, jablka a hrušky. Co ale s tím, to úplně nevíme. Loni jsme to nechali vypálit. Slivovice je luxusní, jablkovice už tolik ne. Musí dozrát. Jako ostatně všechno. Letos bychom rádi, aby za námi přijeli kamarádi a posbírali si, co jde.
25. dubna 2023 |
