Jak jste už v minulosti pro kafe.cz uvedl, filmařinu jste už na věky pověsil na hřebík a užíváte si důchodu. Ovšem pod tímhle pojmem si asi řada lidí představí takové to slastné nicnedělání a povalování se v posteli, a to nám k vám po létech tvůrčí práce nějak moc nepasuje. Tak popravdě, jak vypadá takový váš typický denní program?
Jsem ranní ptáče, vstávám ve čtyři hodiny, vyskočím rovnýma nohama z postele a už to jede. To mám nejvíc energie, čtu, vyřizuju poštu, poslouchám hudbu, klasickou, jak jinak, podívám se na pořad, který jsem večer neviděl – chodím spát se slepicemi, takže film, který začíná ve 20.20 hod už nevidím. Ale nahraju si ho a ráno v pět si ho pustím. Popravdě řečeno, moc na televizi nekoukám, jen na koncerty, pak filmy pro pamětníky, soutěž Kde domov můj a o Vánocích na nové pohádky mých kolegů, abych byl v obraze. Studuju si historii, ta mě pořád zajímá, čtu všechno, od literatury faktu, přes životopisy a pohádky až po červenou knihovnu. Pořád se mám čím těšit, a to je to hlavní. V Praze jsem oprášil svou inscenaci Dvořákovy Rusalky ve Státní opeře z roku 2005, to byla radost. A jinak už nic.
O vás je známo, že jste byl a nepochybně zůstal i zručným zahradníkem a váš hoštický květinový záhumenek je toho dokladem a podle našich informací i vyhlášenou pastvou pro oči. Jsou i práce kolem kytiček a zeleniny součástí aktivního odpočinku?
Ba ne, to bývalo. O zahradu se stará můj bratr Pavel s manželkou Zdeňkou. A nejen o tu okrasnou, ale i o zelinářskou. Pro vnoučátka pěstují všemožnou zeleninu, bio, jak se dneska říká. Mně chutná všechno, bio i nebio, jsem nadšený všežravec. Teď jen čekám, až začnou růst houby, na nich můžu být živ celé léto. Zatím je sucho, takže musím čekat. Sbírám všecko. Vždycky, když jsem přinesl z lesa houby, rodiče si vybrali ty jedlé a prašivky mně nechali. Maminka nevěřila houbě, která měla pod kloboukem „ten karburátor“, tedy lupeny. Dlouho trvalo, než vzala na milost nejdřív bedly a pak masáky.
Před nedávnem, přesněji 18. května, jste oslavil sedmdesátiny. Neříkejte, že jste tohle významné jubileum jen tak přešel a důstojně neoslavil?
Jaké sedmdesátiny? Koho jste potkali, co vám to nalhali? Dosáhl jsem druhého výročí svých pětatřicátin a oslavil je, jak jinak, dobrým jídlem. Švagrová mi uvařila dobrou koprovou omáčku, asistent Marek s manželkou Martinkou mě pozvali na kulajdu a také na koprovku a hotovo. Zapil jsem to rajčatovým džusem a byl spokojený.
Vypadá to tedy, že velkou trachtaci si necháváte až na superkulatiny, tedy na 18. květen 2053, kdy oslavíte stovku. Takže na závěr prozraďte, jak a čím by se člověk měl udržovat v dobrém rozmaru, aby léta plynula v pohodě a nic ji nenarušovalo?
I když je čím dál víc lidí, kteří se v pohodě tohoto věku dožijí, hlavní je být v klidu, těšit se hezkými věcmi, ty ošklivé si k sobě nepřipouštět, nedívat se na zprávy v televizi, kamarádit se stejně naladěnými lidmi, najít si zajímavou činnost, zajímat se o všechno kolem sebe. Žít dneškem, protože včerejšek už není a zítřek ani být nemusí. Škrt, prd a jsme v penálu. Na jednom šumavském hřbitůvku jsem kdysi četl velkou pravdu: Pomni, člověče, jak krátce jsi živ a jak dlouho mrtev! Prostě jak říká Míša Kuklová, má milá krásná princezna Jasněnka: Hezky žít a mít radost ze života. To je oč tu běží. A tím bych své memoáry pro dnešek skončil.
