Chili Ta Thuy znají diváci například ze soutěže MasterChef a z reality show Survivor, po které se na ni sesypala vlna nenávistných komentářů. Jak se s nimi vyrovnávala? Jak vypadaly úplné začátky jejího života v České republice? Neplánuje se vrátit do Vietnamu? I o tom promluvila v rozhovoru pro Brainee.sk.
Jste úspěšnou influencerkou…
Upřímně přiznávám, že jsem to slovo influencerka trochu alergická. Protože v dnešní době má spíš negativní význam. Živím se vařením a kreativní tvorbou a tak se ostatním prezentuji. Cítím se jako někdo, kdo dělá svou práci dobře.
Lidé se bojí neznámého, říká o rasismu Chili Ta Thuy z MasterChefa |
Na základě vašich příspěvků by se dalo říct, že se při vytváření obsahu opravdu dobře bavíte. Kolik hodin denně vám zabere správa sociálních sítí a příprava jídel?
Je to rozhodně největší výhra v mém životě. Mít možnost živit se něčím, co mě naplňuje. Záměrně neříkám baví, protože ne vždy je to zábava. Je to z velké části hlavně příprava, plánování a potom to samotné natáčení či focení, během kterého se hlavně soustředím. Rozhodně to není tak, že bych se přitom pořád smála a všechny tyto hodiny práce mi přišly vzrušující. Ale to je v pořádku. Podle mě je důležité si uvědomit, že i když najdete práci svých snů, neznamená to, že vás musí bavit každý moment s ní spojený.
Pocity radosti tvoří jen zlomek z toho všeho. I kdybyste dělali něco, co naprosto milujete pravidelně osm hodin denně, dříve nebo později vás to bude štvát. Správa sociálních sítí je práce na plný úvazek, která nerespektuje víkendy ani fixní pracovní dobu. Je pak někdy těžké oddělit osobní život a práci. A tím, že se na sítích prezentuji pod vlastní identitou a ne pod záštitou nějaké značky, je mnohem těžší říct že v deset večer už zkrátka nebudete pracovat. Úspěchy ale i selhání jsou mnohem osobnější a mnohem víc vás zasáhnou.
Pro přesnější představu, každý minutový recept zabere i šest hodin. Od vytvoření nápadu až po finální sestřih. Jsou dny, kdy natáčíme od rána do večera a pak přijde postprodukce, to znamená další dlouhé hodiny strávené u počítače.
Kromě MasterChefa vás diváci znají i z reality show Survivor. Nelitujete své účasti? Jste stále v kontaktu s tehdejšími ostatními soutěžícími?
Rozhodně nelituji. Survivor byla neskutečná zkušenost, která mi změnila život. Každý podobný extrém vám o vás samotném a vaší síle odhalí něco nového. Být štědrý, když má člověk všeho dost, to je jednoduché. Ale dokážete být stejně štědří k ostatním i ve chvíli, kdy „umíráte“ hlady? To už je test osobnosti. Navíc i to, co přišlo po mém návratu z ostrova domů, bylo také samo o sobě menším Survivorem. Integrace do běžného života je extrémně náročná jak mentálně, tak fyzicky. Tři měsíce hladovění dají vašemu tělu opravdu zabrat. Doteď nejsem ve své původní kondici. Samozřejmě mě zaskočila také vlna nenávisti a hejtu. Byla jsem v našem kmeni opravdu oblíbená a všichni předpokládali, že já a Niki (Nikola Čechová alias Shopaholic Nicol, pozn. red.) budeme miláčky diváků.
Musela jsem si po návratu neustále opakovat, co je pro mě důležité a názory kterých lidí jsou pro mě podstatné. Nemazala jsem žádné komentáře a dokonce jsem všem i otevřeně řekla „poslužte si, můj profil je otevřený“. Pokud se vy nestydíte za svůj názor, proč bych se měla stydět já?
Osmdesát procent trhu s drogami ovládají Vietnamci, říká režisér Viktor Tauš |
Co je pro vás vaše „safe place“, kdy se cítíte v klidu a bezpečí a co pro sebe děláte v rámci psychohygieny?
Pro mě je safe place to, když jsem sama a můžu si v klidu dělat své věci. Po letech terapie a práce jsem se naučila být sama se sebou a vím, že i v nejhorších situacích se vždycky zas dokážu uklidnit. Být s kamarády a rodinou samozřejmě pomáhá a zvedne to náladu, ale na to, abych si věci v sobě skutečně zpracovala, musím být sama. Někdy je to nepříjemné, být sám a poslouchat své myšlenky. Ale je to efektivnější způsob, jak se sám v sobě vyznat. Pro mě je nejlepší jít cvičit, na procházku a pak se ze všeho vypsat. Od té doby, kdy dokážu být sama se sebou a vím, že v náročných situacích se nebudu ještě víc ničit, se všeobecně bojím v životě méně věcí. Také mi velmi pomáhá pravidelná terapie, kde mohu své myšlenky zpracovat pod vedením někoho nestranného, kdo je kvalifikovaný k tomu, aby mi pomohl.
Kdybyste měla dát jednu radu svému dvacetiletému já, jak by zněla?
To je těžká otázka. Je toho tolik, co bych svému já řekla. Dělala jsem spoustu chyb a v tom věku jsem ještě dost zápasila sama se sebou. Ale na druhou stranu i tyto mé boje měly smysl a díky nim jsem dnes taková, jaká jsem. Řekla bych svému dvacetiletému já, že bych se o sebe měla starat jako o někoho, na kom mi opravdu záleží. A přála bych mu kamarádku, kterou dokážu být já teď pro své okolí.
Jak reagujete na hatery a jejich nenávist?
Nebudu lhát, jsou dny, kdy s tím bojuji. Jste vidět a dnes má každý právo vyjádřit svůj názor. Demokracie je krásná, ale bohužel ne vždy spojená s odpovědností a ohleduplností. Takové věci nás ve škole neučí, takže se nedivím, že online prostředí odstraňuje zábrany i lidskost. Do očí by vám málokdo řekl to, co na internetu. Zároveň o sobě vím, že jsem člověk, který všeobecně bojuje s kritikou. Ptám se sama sebe, jaký je úmysl člověka, který mi píše. Je to konstruktivní kritika, ze které si mohu něco vzít, nebo je to pravdu jen nenávist? To, že má někdo potřebu si svou frustraci vybít na mně, je mnohem destruktivnější pro jeho ego, než pro mě. Já na existenci někoho takového zapomenu během pěti minut.
Jak se vám žije v Česku? Přemýšlela jste někdy nad životem jinde?
Česko je pro mě domovem. Stále ho považuji za místo, kde bych chtěla strávit většinu života. Mám tu rodinu a přátele. Samozřejmě mě hlavně v zimě láká sebrat se a odjet třeba na tři měsíce někam jinam. Určitě v budoucnu plánuji jet do Spojených států a udělat si takový lehký vzdělávací gastro výlet.
Mám ráda „čecháčkovství“, Vietnamci o sobě rádi přehánějí, říká Špetlíková |
Co máte po svých vietnamských rodičích? Jaké vlastnosti? Čemu vás naučila vietnamská výchova?
Když to vezmu z hlediska toho, co nás učili odmalička, je to určitě solidarita a houževnatost. Naši mně i bratrovi stále opakovali, že je jedno, co budeme dělat v dospělosti, ale že je důležité být hlavně dobrým člověkem. Vím, že to zní trochu jako klišé, ale naši věřili, že inteligentní ambiciózní člověk bez morálky může ve společnosti napáchat velkou škodu. Já s tím souhlasím a jsem ráda, že jsem začala být veřejně známá až v pozdějším věku, kdy už jsem věděla, kdo jsem a že se nezměním kvůli náhlé získané pozornosti. Vietnamská výchova mě také naučila pracovitosti, přísnosti a smyslu pro zodpovědnost, hlavně v rámci rodiny.
Kdy a proč se vaši rodiče přestěhovali z Vietnamu? Jak vzpomínají na začátky v jiné zemi?
Otec sem přišel v 80. letech v rámci spolupráce mezi komunistickými státy. Pracoval tu jako dělník v továrně. Důvod byl stejný jako u všech ostatních Vietnamců, vidina peněz. Skoro všichni i dnes posílají peníze příbuzným do Vietnamu. Pak se vrátil domů, vzal si maminku, ale protože jejich finanční situace byla stále špatná, vrátil se sám do Česka. Chtěl vydělat peníze a připravit zázemí, abychom mohli přijet za ním, což se stalo v roce 1995. Začátky byly velice těžké. Naši vstávali každý den ve čtyři ráno a jezdili na trhy, kde si postavili stánek a celý den prodávali. V zimě i v mínus dvaceti stupních. Všichni tři jsme bydleli nacpaní v garsonce, sporák byl na chodbě.
Mně posílali k takové české babičce, kde jsem byla nešťastná a plakala jsem celé dny. Trvalo rok, než si našetřili na menší obchod, takže nemuseli prodávat ve stánku. Pak už to byl jen lepší a lepší. Podnikání v 90. letech bylo podstatně jednodušší. Upřímně? Neznám pracovitější a houževnatější lidi, než jsou moji rodiče. Nejvíce na nich obdivuji, jak byli solidární ke svému okolí i době největší bídy. Ale i potom, kdy se vše rozjelo a koupili dům. Dodnes, když na ty časy vzpomínají u rodinného alba, ukápne jim občas slza.
Jezdíte často do Vietnamu? Co tam máte nejraději?
Naposledy jsem tam byla před čtyřmi lety. Ale určitě se plánuji v nejbližší době vrátit. I když jsem většinu života strávila v Česku, i Vietnam je pro mě stále domovem. Vždy, když se tam vrátím, mám pocit návratu ke kořenům. Miluji to prostředí, tropické podnebí, rušné ulice plné života, barev a hlavně výborného jídla. Vietnamská mentalita je také velmi odlišná od české a to mě v něčem extrémně baví. Samozřejmě tam máme stále příbuzné, takže když přijedeme s rodinou, všichni si nás hýčkají a berou nás na výlety.Je to moc příjemné.
Nedávno jste vydala kuchařku. Příjem máte ale i z Instagramu. Prozradíte, kolik si vyděláte?
Sociální sítě jsou pro mě velkým zdrojem příjmů, ano. I proto jsem chtěla vydat kuchařku a pracuji na dalších projektech, aby moje sociální sítě nebyly tím hlavním zdrojem financí. Co se týká výdělku, to si nechám pro sebe. Při spolupracích záleží na tom, zda se jedná o velkou firmu nebo malý český rodinný byznys, ty rozpočty jsou samozřejmě jiné. Když někdo malý začíná a dělá něco poctivě, sdílím je i bez toho, aniž bych si za to cokoliv účtovala. Je důležité si uvědomit, že žijeme v komunitě. To, co vám dává, je také třeba nějak vracet.
