Nedávno jste uvedla na trh svoji knihu Pod maskou stín. Z jak moc velké části je vaší osobní zpovědí?
Osobní zpověď byla už ta první kniha Být sama sebou. Ale samozřejmě jako každý autor vždycky do toho dává část sebe, takže asi bych nemohla popřít, že část mě v té knížce je. Ale neřeknu vám, jestli je to osmdesát procent, nebo deset. Prostě část je a je v různých věcech. Jsou to detaily, ale i velké věci.
Když je ve filmech hlavní protagonistkou spisovatelka, tak neustále vidíme scény, jak několik hodin stále umazává první větu, souvětí. Jak často se to děje vám?
Tak to se mi popravdě moc nedělo. Mám pocit, jako kdybych se vždycky na něco napojila a ono to šlo samo. Takže musím přiznat, že moc jsem mazat nemusela. Pro mě spíš bylo těžké najít čas, kdy psát. Teď bude mít syn tři roky. A obě dvě knihy jsem psala v době, když jsem buďto byla těhotná, anebo už jsem měla malé dítě. Najít čas bylo velmi náročné, takže potom jsem se snažila tak soustředit, aby toho mazání bylo co nejméně. (smích)
Veronika Vieweghová a Petr Jan Křen (Praha, 30. listopadu 2022)
Tady na křtu máme možnost vidět vašeho nového manžela. Jak se pracuje na důvěře vztahu, když z toho předchozího jste přišla ne úplně s čistým štítem?
Jsem tady v tom možná naivní. Nevím, možná bych asi popsala sama sebe jako velmi důvěřivou. Ale vždycky jsem věděla, že budu mít muže, kterému budu moct naprosto důvěřovat. To je to nejvíc ve vztahu. Že se budu moct člověku otevřít a nebát se toho, že to nějakým způsobem použije, ať před kamarády, nebo že vás třeba shodí, že neudělá to, co má udělat. Prostě jsem věděla, že takového muže najdu. To bylo to vnitřní, že to tak je a že na každého někdo takový čeká. To mám asi po mojí mamce, že ať zažívala cokoliv, tak vždycky se ráno probudila a vždycky tady byl nový den a vždycky začínala jako odznova. I já každé ráno vstávám a říkám si: Jo, teď mi začíná další nový život.
Prožíváte ten pocit konstantní středoškolské zamilovanosti, když to tak nazvu?
Víceméně ano. Je to zajímavé. Jsme s mým mužem dohromady už šest let a je to pořád nádherné. Musím říct, že my jsme tady na to fakt měli oba dva obrovské štěstí, že jsme si asi na sebe počkali a že nás ty vesmíry konečně daly dohromady. (smích)
Veronika Vieweghová a její exmanžel Michal Viewegh (2013)
A když vezmeme pozitivně ten předchozí vztah, tak co nejlepšího vám dal do života exmanžel?
Ona tam byla spousta věcí, které byly skvělé. Samozřejmě nesmím opomenout naše dvě úžasné dcery, ale i to, co jsme spolu zažili, jak jsme spolu mluvili, o čem jsme diskutovali. Občas se mě někdo ptá, jestli bych třeba vrátila něco zpátky, chtěla něco změnit nebo vymazat. Fakt upřímně říkám, že bych nevrátila ani sekundu z toho života, protože všechno mě nějakým způsobem obohatilo i posílilo. I to negativní vás vždycky nějakým způsobem posune dál a změní vás. A to je důležité, protože mít jenom hezky nalajnovaný život, tak tam potom není moc velká motivace, proč na sobě pracovat, proč se začít zabývat sám sebou.
Vnímáte teď, že mateřství je v něčem náročnější, než si ho pamatuje?
Náročnější? To bych asi neřekla a asi mám trošičku jiný přístup. Předtím jsem do mateřství byla extrémně položená, fakt hodně. Hodně jsem se dcerám věnovala. Ta starší chodila jenom rok do školky, ta mladší vůbec a já jsem je celý první stupeň učila doma. Strávily jsme spolu spoustu času. Já jako malá jsem s mojí mamkou nikam moc nechodila. Nejezdily jsme moc na výlety. Takže to, že jsem jezdila se svými dcerami, tak jsem sytila sama sobě.
A teď se synem, tím že je to kluk, tak si to samozřejmě užívám úplně jinak. On mi teď nastavuje zase úplně jiné zrcadlo. Vždycky jsem říkala, že musím mít holky, protože klukům nerozumím. Měla jsem dva bráchy, a to bylo hrozné. Ty jejich pazvuky, co věčně dělali. Kluky prostě ne, já potřebuju mít samé holky.
Dlouho jsem si myslela, že čekám holčičku, ale byl to kluk a pořádný. Hraje si s autíčky a miluje to. A já objevuju mužský svět. Jestli jste možná narážel na to, že už jsem starší matka, ano, musím připustit, že té energie je méně. Ale mám pocit, že už spoustu věcí tolik neřeším. Jak jsem byla víc perfekcionista, tak teď nad těmi věcmi mávnu rukou a nechávám víc důvěry synovi, že on ví, co je dobře. A vyplácí se to.
