18°C
I když jsou Velikonoce každý rok, Kristian Kodet za život namaloval jen jedno vejce, slepičí. Když jsme ho poprosili, zda by pro čtenáře Nedělního Aha! neozdobil také jedno husí, bez váhání kývl. A tak jsme se za ním vydali na jeho chalupu do jižních Čech. Na bývalou faru u rybníka, do místa, kde se zastavil čas.
Je neustále na cestách. Od podzimu do jara žije ve svém domě na Floridě, hned vedle Olgy Matuškové (70), vdovy po Waldemarovi Matuškovi (†76), která mu k němu, jako realitní agentka, vyřídila formality. Na jaře se Kristián vrací k nám a pendluje mezi Prahou a jihem Čech. Maluje na obou místech, více však na chalupě, která kdysi bývala farou. „Všude kolem jsou lesy, čtyřicet kilometrů daleko nepotkáte živáčka,“ vítá nás u své rezidence.
Jak jste přišel k bývalé faře?
„Měl jsem muzeum tří generací v Táboře, ale chtěl jsem z města raději někam do přírody, a tak jsme se ženou hledali něco v okolí. Jeli jsme se podívat na opuštěný zámeček a říkali si, že si zkrátíme cestu domů. Ocitli jsme se tady. V místě, kde končí všechny cesty. Zeptal jsem se jedné babičky: Nebyla by tady nějaká chaloupka na prodej? A ona říká: Tak si kupte faru! A kde je, ptám se. Stojíte u ní, odpověděla. Hned jsem se do toho místa zbláznil.“
Koupit faru, to ale není jen tak…
„Trvalo mi dva roky, než jsem to vyřídil. Tehdy se ještě neprodával církevní majetek. Přijel jsem sem s kardinálem Vlkem a ony se pod ním propadly schody! Tak mi řekl: Je to tvoje! (usmívá se) Jenže trvalo dlouho, než jsme se domluvili. Nasadili mi tak šílenou cenu! Když jsem dům pak koupil, trvalo několik let, než jsem ho dal dohromady. Byla tu rozsekaná okna, žádná elektřina, vypadalo to strašně.“
Z FLORIDY DO JIŽNÍCH ČECH
Sedáme si ke stolu a chystáme vajíčko. „Na to nemůžu s těmi svými olejovkami, vezmu si vodovky,“ rozhoduje se a pomalu začíná malovat.
Nejste tu dlouho, nedávno jste se vrátil z Floridy…
„Tam je tak nádherně! A všichni jsou tak milí. Letos jsem měl velkou výstavu v Saint Petersburgu, a přišlo ohromný množství lidí. Hodně obrazů jsem prodal a ty, které ne, jsem poslal sem. A teď z nich a některých dalších chystám velkou výstavu ve Zlíně. Jediná nevýhoda Floridy je, že je strašně daleko, až dvacet pět hodin. Vždycky tam musím být půl roku, abych zapomněl na tu šílenou cestu.“ (směje se)
Neuvažoval jste, že byste tam zůstal natrvalo? V Americe už jste žil…
„Mám sebraná díla tří generací Kodetů, dědečka, otce a mě. A chci z nich u nás ještě udělat muzeum, tak pro něj hledám vhodný prostor. Mám po nich spoustu soch, třicet pět po dědečkovi a čtyřicet tátových. Kupoval jsem je nazpátek, nebo je nechával odlít podle originálu.“
Kde jste sochy sháněl?
„Dal jsem si inzerát. Ozvala se mi paní, že má dědečkovu sochu a říká mi: On mě dědeček miloval, víte? Přivedla mě k soše, a to byla moje babička! Pak jsem jel na jiný, tam byla další starší dáma a říká: Pojďte dál, on mě dědeček tak miloval! Uvědomil jsem si, že dědeček byl pěkný divoch! (směje se) Byla to ta samá socha a dámy si myslely, že na ní jsou ony.“
Dědeček i tatínek byli sochaři, vás to nikdy nelákalo?
„Mě baví barva, takže jsem se od rodiny trhnul, abych je taky trochu pozlobil. (směje se) Ale jako první jsem namaloval let jedné mouchy. Koupila si to za deset korun moje sestřenice z New Yorku a dones to má doma vystavený!“
A co jste maloval, když jste se v 60. letech hlásil na akademii v Bruselu?
„Tam jsme malovali hlavu, a pak něco volně, co jsme chtěli. Ale dostal jsem se k tomu úplnou náhodou. Táta tam měl výstavu a řešilo se, jestli s ním pojedu já, nebo matka. Pustili mě. Známý tátovi řekl, že jsou zrovna přijímací zkoušky na akademii. Otec mě přemluvil, ať na ně jdu. Nepředpokládal jsem, že mě vezmou. Ale vzali. Táta za pět dní odjel a já tam zůstal.“
Jak jste to zvládal?
„Těžce. Bylo mi šestnáct, neměl jsem peníze, neuměl jazyk. Jednou za mnou tátu pustili, aby mi to rozmluvil a já se vrátil. Přijel a řekl mi: Byl bys blbej, tam je strašná situace! Zůstaň tady. Začátky byly tvrdý. Nosil jsem uhlí a dělal podobný věci. Pak na škole uspořádali soutěž a já ji vyhrál. Půjčili mi na výstavu galerii a něco jsem prodal. Jeden ročník mi odpustili, dali mi diplom a já se mohl vrátit.“
Jak to probíhalo?
„Koupil jsem si starý automobil. Přijel jsem na hranice a tam si všimli, že mám jiný čísla. Dali mi kartu s tím, že můžu dojet do Prahy, ale musím se okamžitě hlásit na celnici. Tam mi ho sebrali. Po čtyřiceti dnech jsem pro něj přišel a auto bylo rozkradený! Zaplatil jsem strašný clo, popřáli mi šťastnou cestu a já neodjel. Nechal jsem ho odvézt a prodal na součástky.“
VEJCE VÍCE TVÁŘÍ
Vajíčko průběžně zasychá, Kristian doplňuje detaily a dělá retuše. „Je to vejce více tváří,“ usmívá se a otáčí ho. Čtyři různé obličeje, čtyři ženy. Jeho celoživotní téma a inspirace. Přicházíme do podkrovního ateliéru, který zároveň připomíná galerii. „Mám tu i dědečkovu sochu, to je primabalerína Jelizaveta Nikolská,“ ukazuje.
Jak dlouho trvá, než obraz namalujete?
„To se nedá říct. Někdy měsíc, a pak mám období, kdy obraz udělám za několik hodin. Je to různý. Jsem pilný, maluju hodně. Prodeje řídí moje žena. Řekne mi: Jdi a maluj, tak jdu a maluju.“ (směje se)
Maloval jste obrazy i své rodině?
„To víte, že ano. Maloval jsem i tátovi, ale bohužel nevím, kde to dnes je. I bratr (herec Jiří Kodet (†67) – pozn. red.) jich měl několik, líbily se mu. Ale on byl taková nezřízená střela! Vždycky přišel a vyžebral obrázek. Pamatuju si, jak k nám jednou přijel a říká: Táto, podívej se, mám ošoupaný boty, dělám ti ostudu, potřebuju nové. Táta mu dal tři sta korun. Šli jsme mu zamávat z okna a on odjížděl taxíkem. (směje se) Měl asi pět mých obrazů, ale když zemřel, jeho žena je všechny prodala. Kam přišly, nevím.“
Vy ale máte i obraz v Bílém domě…
„To je pravda. Visel dost dlouho v tamější knihově. Jestli tam pořád je, nevím. To bylo taky neuvěřitelný. Měl jsem výstavu na Manhattanu, přišli z Bílého domu a fotili si ji. Ukázali to panu prezidentu Reaganovi, a ten si jeden vybral. A samozřejmě zaplatil.“
Má váš obraz ještě jiný prezident?
„Václav Klaus, ten má tři. A jeden si koupila Jacqueline Kennedyová. Bylo pár známých lidí, kteří mají moje obrazy, ale to už je minulost. Taky jsem se setkal hodně se svými padělky. Když jsem měl ještě muzeum v Táboře, přišla za mnou kvůli tomu tajná policie. 'Oni vám dělají kopie,' řekli mi a pozvali mě, abych to posoudil.“
Jak to probíhalo?
„Jeden policista prohlásil: 'Tam je jedna taková »s*ačka«, to jste určitě nedělal vy.' Vešel jsem do místnosti, kde bylo dvacet šest mých obrazů. Na první pohled jsem měl pocit, že jsem je dělal já! Nakonec jsem zjistil, že jediný můj obraz byla ta »s*ačka«. Ostatní byly padělky.“ (směje se)
Vejce je hotové. Kristian jej ještě přeleští speciální pastou. Které ženy mu pro něj byly inspirací, neprozradil, ale záhadně se pousmál.
VIDEO: STALO SE 2018: Kodet oslavil 70: Vypadl z výtahu a natloukl si!
STALO SE 2018: Kodet oslavil 70: Vypadl z výtahu a natloukl si! Hana Hoschlová, Aleš Brunclík
