Občas se hrozně nesprávně zamiluju, přiznává herečka Anežka Rusevová

Před časem jste razantně změnila svůj vzhled, jak se vám daří v něm setrvávat?
Troufám si říct, že dobře. Těch dvacet kilo zpátky nemám. Ale dietu jsem držela již před více jak dvěma lety, to to letí. S mou „staronovou“ postavou jsem se za tu dobu sžila skvěle. Ale za víc jak dva roky se toho také hodně událo. Mám za sebou jeden z nejvíce pracovních roků. S nepravidelností v mé profesi, velkou únavou a také občas celkem velkým stresem, se diety bohužel drží špatně. Naučila jsem se několik pravidel, které ale občas poruším. V poslední době to mnohdy nešlo jinak, protože nejsem schopná připravovat si jídlo dopředu.

Pár kilo mi lítá nahoru a dolů, ale opravdu se snažím to udržet. Teď na jaře mám více volna, tak bych chtěla chodit na jógu a taneční tréninky. Ty potřebuji i kvůli představení Rokenrol, které jsme v lednu v režii Miroslava Hanuše úspěšně odpremiérovali na prknech Studia Dva. Na tuhle rokenrolovou jízdu o životě zpěváka Miki Volka všechny srdečně zvu, je to srdcovka.

Měla vaše nová image i nějaká úskalí?
Přišly mi třeba nabídky na jednu roli, která měla být silnější a opět nehezká. To samé role princezny, kterou jsem si vloni zahrála. Chtěli mě „vycpat“. To jsem odmítla. Chtěla bych si zahrát různorodější charaktery než jen tlusté a nehezké. Byť vím, že jsem určitý typ a vždycky budu. Ale z této škatulky bych se občas ráda vymanila. I proto mi tento stereotyp leze krkem. Proč silný člověk rovná se automaticky ošklivý? Bohužel se to u nás stále objevuje a je to téma. Stále ho v sobě řeším. Vycpat jsem se nechala akorát do představení Tři grácie z umakartu ve Studiu Dva, které jsem – ještě jako silnější – nastudovala a kde má silnější postava podstatný význam pro děj.

S váhou se prý občas mění i hlas. Ten váš je velmi výrazný. Vše zůstalo při starém?
Hubnutí na můj hlas určitě nemělo vliv, mám ho silný pořád stejně. Až moc. V představení Rokenrol nejen hodně tancujeme, ale i zpíváme. A kolegyně mě musí krotit, abych je všechny nepřeřvávala. Nedávno se mi stala legrační příhoda, nebo spíš noční můra. V představení Dánská dívka v Divadle Na fidlovačce zpívám jednu píseň. Mám vždy nervy, neboť ze zpěvu mám respekt. A nový rekvizitář mi zapomněl postavit na jeviště mikrofon. Jenže už se nedalo nic dělat. Hudba už burácela... Chtěla jsem hrůzou utéct, ale nakonec jsem to odzpívala, rozuměj odeřvala, bez mikrofonu. Pak si ze mě dělali srandu, že pan Korn zpívá na mikrofon, ale Rusevová? Ta ho nepotřebuje!

V krátké době jste odpremiérovala tři představení. Není to moc?
Teď už vím, že je. Zkoušet tři věci naráz už je trochu na úkor všech sil. Věděla jsem, že mě v této sezoně čeká zkoušení již zmíněného představení Rokenrol, které jsme původně hráli v kladenském divadle. Nově jsme ho nastudovali pro Studio Dva, vznikla trochu „upgradovaná“ verze, ale měli jsme na čem stavět. Čekalo mě i zkoušení komedie Vše o ženách s premiérou v únoru. Ale nečekala jsem, že mi na konci září zavolá Martin Finger z Činoherního klubu, jestli bych od 20. října, takže docela narychlo, mohla zkoušet současnou černou komedii Nejbližší.

Zahrát si v „Činoheráku“, to je nabídka, která se neodmítá. Obě divadla mi vyšla vstříc a všechna tři zkoušení jsem do kalendáře nějakým zázrakem nacpala. Jsem v hloubi duše šťastná, že jsem toto zkoušení nemusela odmítnout.

Všechna ta divadla jsou naštěstí nedaleko od sebe...
Naštěstí, jinak by to nešlo! Těch třicet metrů jsem přebíhala v podstatě v kostýmu. Stalo se, že jsem měla jednu zkoušku v sedm hodin na jednom jevišti a o tři hodiny později jsem stála na generálce na jevišti druhém. Ano, jsem trochu cvok. Ale to se ví.

Slýchám, že už bych asi měla mít dítě. Stereotypy mě štvou, přiznává Rusevová

Nepřiplete se vám občas při hraní do hlavy text z jiné hry? Přece jen toho máte v hlavě teď hodně čerstvého.
To se asi úplně nepřiplete. Ale je fakt, že kapacita mozku není nafukovací a například text na poslední zkoušení už se mi neučil lehce. Únava se projevila. Ale já jsem člověk, co se nerad vzdává. Věděla jsem, že když jsem řekla, že to dám, tak to musím dát. Taky v tom hraje roli určitá hrdost. Vlastně si nemůžete ani pořádně postěžovat, protože únava vlastně není omluva. Nemáte na ni právo. Pak přijde někdo, kdo vám řekne, že jste to neměla brát, nebo že vám to říkal, že je toho moc. Tak jsem zaťala zuby, párkrát si pobrečela, párkrát měla paniku, řekla si mé oblíbené „Blázny živí Bůh“ – a dala to. A teď mám radost ze tří krásných, vyprodaných představení, které hraji s báječnými kolegy. To je ta odměna.

Co si před premiérou a po ní pravidelně nikdy neodepřete?
V den premiéry mívám ráda volno, pokud to tedy jde. Dám si dobrou snídani, třeba v posteli, piji kafe a poslouchám Beatles. Ráda ten den také nakupuji zlomvazky pro kolegy a psychicky se připravuji na premiérový večer. Než vstoupím na jeviště, řeknu si takovou „mantru“, text z Kalibána z Shakespearovi Bouře, co hrával kdysi můj táta. Začíná to slovy „Co, ty se bojíš? Neboj se nic…“ Po premiéře si pak neodepřu pořádnou oslavu. Ta musí být.

Máte vůbec čas na osobní život?
Svízelná otázka. Vlastně v posledních letech čas tak úplně nemám a uznávám, že žiji svou prací. Práce mi i mnohé supluje. Neumím říct, jestli jsem si to vybrala, třeba si to zrovna teď vybírá mě. To ale neznamená, že bych nežila. Život si snažím užívat. A naštěstí mě má práce baví a mám okolo sebe úžasné lidi, kteří mě drží. Potkávám starší i mladší kolegy, mám skvělé přátele, úžasnou mámu, se kterou mám nadprůměrně krásný vztah. Staráme se na střídačku o psa a tři kocoury.

Občas se hrozně nesprávně zamiluju. Nicméně pravdou je, že partnerský život se mi spíše vyhýbá. Jsem si velmi dobře vědoma toho, že pokud bych měla mít dítě, tak mám nejvyšší čas. Čas je bohužel nemilosrdný. Ale to se tedy úplně naplánovat nedá.

Ráda cestujete, chystáte se v brzké době někam?
Po premiéře hry Vše o ženách jsem odjela na týden na mezinárodní filmový festival Berlinale do Berlína. Před pěti lety se mi podařilo získat akreditaci a je to pro mě vždy takový svátek. Přesídlím do svého pomyslného druhého domova, potkávám staré přátele, kterých tam mám od dob studií stále hodně, vidím spoustu úžasných filmů o zajímavých tématech... Je to docela intenzivní týden. Chystám se i do Paříže a tento rok bych se ráda podívala na delší čas také k moři. Loni jsem si dovolené opravdu moc neužila. Cítím, že potřebuji vypnout a nedělat taky chvíli nic.

Občas jste obsazována i do zahraničních filmů, jaká práce byla zatím ta nejzajímavější?
Účinkování v zahraniční produkci je pro mě vždy zážitkem. Máme štěstí, že se u nás v Praze hodně točí. A mám výhodu, že mluvím cizími jazyky. Za posledních pět let jsem hrála, byť, podotýkám, malou roli, asi v sedmi zahraničních produkcích. Já to mám vždy jako za odměnu. Celý ten proces je zážitkem. Cením si německého filmu Walpurgisnacht a nejvíc asi nezávislého amerického filmu Avenue of the Giants, který měl na podzim premiéru v New Yorku. Tam jsem hrála malou, ale pro děj důležitou roli. Byl to opravdu životní zážitek.

Hrála jste v hodně diskutovaném seriálu Eliška a Damián. Jak jste vnímala rozporuplné reakce diváků?
Těžce. Do toho seriálu jsem šla s vervou sobě vlastní a velmi jsem tomu projektu věřila. A ono to zkrátka nevyšlo. Už od toho uplynul nějaký čas, já jsem snad už schopná o tom mluvit s větším nadhledem a lidi snad zase zapomněli.

Ale neúspěch bolel. Byli jsme terčem jakéhosi posměchu a to není příjemné. Naše úsilí bylo čisté a já si stojím za tím, že svou práci jsem odvedla dobře. Naučila jsem se díky tomu, že je dobré si přiznat, že se prostě občas něco taky nepovede. Tak to je a člověk se tím učí. Přesto na ten projekt a na lidi, které jsem tam potkala, vzpomínám s láskou.

Zhubla jsem dvacet kilo a omládla o dvacet let, říká Anežka Rusevová

A co seriál Ulice, kde hrajete už několik let?
Ulici točím osmým rokem. Je to taková moje stálice. S postavou Venduly a s mými hereckými kolegy jsem za tu dobu hodně spjatá a seriálu jsem za mnohé velmi vděčná. Ulice mě dostala do podvědomí a naučila jsem se tam mnoho věcí.

Vyhledala jste někdy v životě služby kouče nebo psychoterapeuta? Umíte bojovat se svými démony?
Ano. A beze studu to i přiznávám. I proto, aby se lidi nebáli na terapie chodit. Jít k terapeutovi je jedině dobrá věc. Trpím panickou úzkostí, což je bohužel důsledek toho, že mi v dětství zemřel táta, následně babička, oba na rakovinu. Do toho přišly další životní události. Jít to s někým rozebrat je jedině dobře. Žijeme ve světě, kde se to objevuje čím dál častěji. Moje nejlepší kamarádka je dětská psychiatrička. Hodně jí naslouchám a ráda s ní různá témata i rozebírám. Myslím, že mezi lidmi je stále určitý přežitek, že jít na psychoterapii znamená, že jste blázen. Ne, nejste. Když vás bolí hlava, taky si vezmete prášek. Když ty možnosti jsou, proč je nevyužít. Děje se nám toho v tomto světě hodně. Je dobré občas rozebrat určité věci, které se vám dějí. Nebo je alespoň vyslovit nahlas.

Co si myslíte o rčení „každý svého štěstí strůjcem?“
Štěstí znamená pro každého něco úplně jiného. Dneska ráno jsem si dávala kafe v posteli a bylo mi dobře. Svítilo slunce a nic mi vlastně nechybělo. Štěstěna je vratká, říkal Shakespeare. Já se jí občas alespoň snažím jít naproti.