Potkali jsme se na uvedení nového filmu Dvě slova jako klíč. Mluvil jste tu o jisté duševní očistě, která vás díky natáčení tohoto snímku potkala. O co šlo?
Ocitli jsme se u domorodého kmene v Indonésii na ostrově. Tam lidé žijí takovým ancestrálním způsobem. Neví, jestli je pondělí, úterý nebo tak. Neví, kolik jim je let, žijí dnem a nocí a střídají se jim období sucha a dešťů. Uvědomil jsem si tam, že v naší společnosti je strašně moc věcí, které jsou úplně zbytečné. Jednak se jimi obklopovat a jednak se jimi zabývat. K tomu, aby byl člověk spokojený a aby se ráno budil šťastný, stačí v životě málo věcí. Aby měl lásku, aby miloval, byl milován a aby svítilo slunce.
To je taková očista od všeho, co nám někdy až moc nabízí média, nebo kam nás tlačí politika různých ekonomických útoků, kde nám nabízí věci, které jsou vlastně úplně zbytečné. Jsou to nejnovější výkřiky něčeho a já říkám, bohužel v tom žijeme a byli jsme do toho narozeni, takže jsme produktem téhle společnosti. Někdy člověk nemá odstup a tak si to vlastně ani neuvědomí. Ale třeba já třeba díky té cestě jsem ten odstup najednou měl. I když to bylo krátké, jen čtrnáct dní. Na druhou stranu to bylo velice intenzivní a zasáhlo mě to.
V jakém ohledu jste, když to vezmeme obráceně, ochoten podlehnout světu marketing? Co si rád koupíte?.
Co si rád koupím? Nejsem náročný typ. Rád si koupím něco dobrého k jídlu, rád si koupím nějakou cestu někam. Nemám potřebu obklopovat se materiálními věcmi. Rád cestuji. Nepodléhám marketingu, svým způsobem mě televizní reklamy velice nudí a opravdu mě mrzí, že jich je tolik. Když se dívám někde na televizi, vyhledávám kanály, kde reklamy nejsou. Je toho zkrátka moc.
Měl jste to štěstí, shledat se díky filmu Dvě slova jako klíč s hercem Pierrem Richardem?
Bohužel ne. Hledal jsem sice lokace ve Francii, které by ve filmu mohly být, ale s Pierrem osobně jsem netočil. On natáčel ve Francii a já v té době točil něco v Itálii. Ale měl jsem na druhou stranu štěstí setkat se s Danielem Olbrychskim, který mi v tom filmu hraje tátu. A to je jednak ikona polského, ale vlastně i evropského a světového filmu. Natočil spoustu filmů s Gerardem Depardiem i s Pierrem Richardem, jsou to kamarádi. A my jsme na natáčení s Danielem mluvili francouzsky, což bylo krásné. Pierra jsem nepoznal, ale doufám, že dříve, či později ještě poznám.
V hereckém rejstříku máte i zahraniční zkušenosti, třeba v Itálii. Jaké to tam je oproti české tvorbě?
Jak kdysi napsal český novinář Radovan Holub, to, co se točí jako filmová a televizní produkce, je vlastně odrazem společnosti, ze které to pochází. To je pravda. Mně třeba v Itálii chybí žánrové věci, jako je takový klasický francouzský Noir a policejní filmy. Ve Francii se točí více žánrových věcí, v České republice je to takový mix. Těch produkcí není ročně tolik, jako v těchto zemích, že ano. Samozřejmě všechno je to ekvivalentní k tomu, kolik nás je a kolik diváků může přijít do kin. Co se týká pracovních podmínek, rozdíly nejsou až tak velké. Záleží na tom, kdo vede produkci, jak moc je ta produkce zkušená a podobně. Ať je to Francie, Itálie nebo Česká republika, buď je to fajn, nebo je to problematické, ale to už nezáleží na tom, jakým jazykem se mluví. Já říkám furt, že největší rozdíly jsou asi v cateringu. V Čechách jsou to párečky, v Itálii pizza, ve Francii sendviče.
Na Češkách se mi líbí jejich přirozenost, říká Franěk. Hvězdou se stal až v cizině |
Filmové role vám určitě přináší i váš, dá se říci, exotický typ. Máte krásné bohaté vlasy. Staráte se nějak extra o svůj vzhled?
To ne! Ale myslím, že bych tady měl poděkovat mamince za geny, které mi dala. Protože jí je osmdesát čtyři let a pořád má černé vlasy. Teď už tedy lehce prošedivělé, protože jí zemřel před dvěma lety manžel, který byl mým otčímem.
Formuje podle vás osobnost v dětství právě maminka? Napumpovala do vás tu lásku a vášeň pro herectví právě ona?
To nevím. Myslím, že člověk se formuje celý život, nejen v dětství. Já jsem prožil asi šťastné dětství, jsem spokojený. Ale myslím, že člověk se formuje neustále během života. Můžete mít štěstí a potkat někoho, kdo vás posune dál, nebo se naopak ztrácet ve vztazích, které jsou zbytečné a dlouhé. A někdy si člověk nevybere tu cestu, kterou by chtěl, někdy se neposlouchá. Já jsem vlastně až po letech došel k tomu, že říkat si pravdu je důležité. A akceptovat sebe samotné takové, jací jsme ve chvíli, kdy akceptujeme i negativní věci, které máme. V té chvíli už totiž nejsou negativní. Protože ve chvíli, kdy to akceptujeme, měníme je už tím, že si to uvědomíme. Je velký rozdíl v tom, když o něčem jen mluvíme, nebo to přímo prožíváme. Prožít to, je úplně něco jiného, než o tom vědět a mluvit a přitom s tím nic nedělat.
VIDEO: Trailer k filmu Dvě slova jako klíč (2023):
