Když se člověk podívá na vaše příjmení, vybaví se mu možná věta: Já su tak šťastné! Co ta věta připomíná vám?
Připomene mi to tátu a jeho historky o Františku Venclovským, našem údajném příbuzném. Ani nevím, jsou-li pravdivé či nikoli, táta totiž občas strašně kecal, to byla taková jeho hra, šprýmovat a nechat mě tomu věřit, než se mi někdo vysmál, že je to blbost. Ale některé jeho „pohádky“ byly tak skvělé, že jim chci věřit dál.
Každopádně na obou stranách mé rodiny jsou sportovci, takže František Venclovský možná byl mým příbuzným a možná ne, můžeme si to myslet. Dokud mě neuvidíme v bazénu plavat důchodcovským tempem jenom prsa a v moři maximálně v hloubce po ta prsa, protože můj oblíbený letní film jsou Čelisti.
Dalo by se říct, že máte sportovní výkonnost v genech?
Já sportuji ve vlnách. Buď všechno a moc, anebo nic a to taky pořádně. Jako dítě jsem dělala atletiku a volejbal, v dospělosti jsem si vždycky vybrala nějaký sport, a to dohnala do extrému. Na pole dance jsem chodila rok každý den i dvakrát a prokládala to krouhačem, boxem a během, pak se půl roku válela u filmů.
Cvičit musím, protože strašně ráda jím a podle toho co jím, tak i vypadám. Když se zahlédnu nahá v zrcadle a uznám, že už to začíná být sranda, zahajuji režim. Teď momentálně se snažím zase začít dělat jógu, kterou jsem před pár měsíci praktikovala i několikrát denně. Dneska zavazuji tkaničky a klepou se mi nožičky, takže už je nejvyšší čas.
Musela jste někdy podat nezvyklý výkon, ať už na jevišti nebo před filmovou kamerou?
Na hranice toho, co pokládám za nezvyklé, se dívám optikou svých momentálních zkušeností. Nedávno jsem se děsila zpívat Mozarta a nakonec, bez hodnocení výsledku, si to i užívám. Na začátku všeho jsem si nejistá, potom si uvědomím, že na to nejsem sama a vložím důvěru v ostatní složky, mnohdy mnohem důležitější než jedna vystresovaná herečka a uklidním se. Ale je pravda, že kdyby mě někdo strčil do bedny s plazy, nebo chtěl, abych mluvila japonsky a skákala trojitého rittbergera, psala bych pravděpodobně něco jiného.
Ve filmu s názvem A pak přišla láska… hrajete jednu z hlavních rolí. Představíte nám svou postavu, případně lehce i děj filmu?
Postava Sáry, má jmenovkyně, kterou hraji, je trochu ztracená holka, co se snaží vypadat, že má nad vším kontrolu. Postupně jak ona, tak divák, zjišťuje, že to není ani zdaleka pravda. Sára vyráží na pobyt do lesů Vysočiny se svojí matkou (Pavla Tomicová) za kartářkou Zdenou (Tereza Hofová), aby matku podpořila v jejím léčebném procesu sebepoznání, ačkoliv je vůči výkladu karet sama velmi skeptická. Přesto se nechá matkou přesvědčit, aby s ní jedno takové sezení absolvovala a to otevře pandořinu skříňku nejen jejich vzájemného vztahu.
Když jsme film natáčeli, netušili jsme, jak moc to bude rodinný film. Každý z natáčecího týmu přispěl svou vlastní zkušeností a místo antického dramatu, jak jsme tomu během procesu prorokovali, z toho vznikla hořkosladká komedie pro každého, kdo má matku, jak říká režisér Šimon Holý. Z výsledku mám radost.
Prý jste v pauzách mezi natáčením s kolegyněmi propadly vykládání tarotu i soukromě. Jakou máte s kartářkami a vědmami zkušenost? Věříte věcem mezi nebem a zemí?
Byli jsme zavření necelé dva týdny na mlýně uprostřed lesa, bez signálu. Děj filmu se točil okolo výkladu karet a všude se jich v rámci scénografie válelo nespočet druhů. Tereza se pečlivě připravovala na scény, kde vykládá karty, my ostatní u toho byli a bylo jasné, že dřív či později někdo vezme některý z balíčků a začne si ho prohlížet, rozebírat a vykládat. Navíc Sabina, střihačka, která s námi byla po celou dobu natáčení, výkladu rozumí a některé z nás chtěly trochu pokusit osud a dozvědět se něco o budoucnu, ať už z hecu, nebo vážně. Erotický tarot měl rozhodně největší úspěch.
Já osobně nejsem proti žádnému druhu terapie. Naučila jsem se neodsuzovat nic, co sama nezkusím. A koneckonců na opravdovou pomoc, stejně jako na tu šarlatánskou. jsem narazila jak u zavedené západní medicíny, tak i u té alternativní.
Jak jste prožívala premiéru?
Obecně premiéry nemám ráda. Ta atmosféra je na mě moc ukecaná. U těch divadelních pravidelně zdrhám a filmové jsem zažila jen dvě. Po první jsem ráno odjela do Skotska na jahody a ta druhá byla pro mě nezvykle a výjimečně příjemná, protože jsem byla obklopená přáteli a panovala velká radost z toho, že se to děje.
Trpíte obecně trémou? Co vám nejvíc pomáhá zbavit se její akutní fáze?
Trémou trpím asi jako většina, buší mi srdce a bolí mě břicho, ale dech a humor mě vždycky podrží. Nadechnu se a řeknu si, že nejhorší, co se mi může stát, je, že budu trapná a i z toho určitě někdo bude mít radost.
Když jsem měla premiéru své první větší role v divadle, před monologem jsem měla okno, trvalo mi pár minut, než jsem se nahodila a pokračovala. V pauze jsem seděla na schodech, brečela, kryolan (druh sytého make-upu, pozn. red.) mi tekl po obličeji a kolem prošla moje zkušená kolegyně, potáhla si slimkové cigarety a řekla mi: Vítej na činohře. Přestala jsem brečet a chtělo se mi smát. Takže když je mi špatně, uvědomím si, že nejsem kardiochirurg a všechno je dobrý.
Kde se ve vás vzal prvotní impuls stát se herečkou?
To napadlo maminku, když se řešilo, kam se mnou po základní škole. Hrála jsem na flétnu, zpívala a být herečkou by mohla být dobrá terapie na můj introvertismus. Maminka má v Brně modelingovou agenturu a v 90. letech organizovala módní show a často mě nějakým způsobem zapojovala, takže jsem dělala blbiny na mole, tancovala a snažila se vystupovat ze své ulity.
Každopádně na konzervatoř mě nevzali, ale Eva Tálská do studia Dům ano. Tam jsem potkala zásadní osobnosti, které mě herecky formovaly, jako zmíněnou Evu Tálskou a Martinu Krátkou, která byla nejen mou kamarádkou, ale i takovou hereckou koučkou. Věřila mi, přemluvila mě, abych si podala přihlášku na JAMU, udělala se mnou etudu na přijímačky za noc v podkroví v Huse na Provázku a nakonec mě opravdu vzali. Ale dodnes nevím, jsem-li herečka, nebo jen někdo, kdo si hraje.
Na JAMU byl vaším profesorem legendární Ctibor Turba. Existuje jeho rada nebo myšlenka, která vám dodnes zní v uších?
Studium u profesora Ctibora Turby, bylo velmi intenzivní a toho, co jsem si odnesla, je moc. Pan profesor se snažil rozvinout v nás širokou škálu kreativního myšlení. Pohybového především, ale i výtvarného a filmového. Ve výsledku bychom my, jeho studenti, měli být schopni autorské práce ve všech jejich složkách, a tak trochu myslím, že se nám to i daří. Všichni se kromě interpretace věnujeme i jiným uměleckým disciplínám, ať už je to improvizace, režie nebo psaní.
Ačkoliv pan Turba říkal mnoho zásadních myšlenek, v hlavě mi uvízla asi nejhorší věta, kterou jsem si mohla zapamatovat, ale naše katedra se jmenovala Klaunská scénická a filmová tvorba, tak mi to snad odpustí: Máme toho hodně na bábovce.
Prošla jste několik divadelní scén, která z nich je nebo byla vaší srdcovkou a proč?
V Klicperově divadle mám kus srdce, v Divadle v Dlouhé jsou nejúžasnější lidi a můj domov vždycky byl a bude v HaDivadle. Tam jsem zažila všechna svá herecká poprvé a velmi ráda se tam vracím. Je to menší prostor, divákům vidíte přímo do očí, takže hrát i takové tragédie, jako je Vyhnání Gerty Schnirch nebo Maryšu je katarzní, protože můžete být civilní a zachovat intimitu okamžiku.
Máte blízké kamarády mezi kolegy? S kým nejraději trávíte volný čas?
Mí nejbližší přátelé jsou z herecké a filmové branže, ale jsou to zároveň lidé, kteří neřeší jen práci a mají i jiné zájmy. To je pro mě důležité, aby témata rozhovorů uhýbala a obohacovaly i mimo profesi. Nejraději trávím čas se svými zvířaty a partnerem, se kterým můžu být úplně svá, po ránu napuchlá a protivná a stejně mu připadající zábavná a milá. To je nejvíc.
Tvůrčí psaní vám není cizí, chystáte svůj vlastní filmový či divadelní scénář?
Po vzoru svého otce mám kladný vztah k četbě a psaní. Psávala jsem básně a teď se pokouším o filmový scénář. V covidu jsem s kamarádem vymyslela námět na film, poslala ho Šimonovi Holému a ten mě přesvědčil, abych se pokusila napsat scénář. No a teď jsme ve fázi, že scénář opravdu píšu společně se scenáristkou Terezou Novákovou a Šimon Holý a Anna Lísalová jsou mými producenty. Je to pro mě úplně nová zkušenost, takže se snažím co nejrychleji zorientovat a pokorně přijímat kritiku a posouvat se.
Je pro vás herectví, či psaní jakousi autoterapií?
Herectví i psaní vnímám jako autoterapii. Nedávno jsem přemýšlela, co je pro mě víc očišťující a v čem si momentálně nejvíc dovoluju pouštět ven své démony. Je to tak půl na půl. V herectví se hezky polituju a v psaní vysměju. A na trvalejší stavy pohody občas vyrážím na terapie s přírodními medikamenty.
Kde přesně byste se chtěla vidět za deset let?
To je asi nejlepší otázka, kterou jsem kdy dostala a vůbec na ni neumím odpovědět. Zkusím si představit, že sedím na stejné židli v kavárně jako dnes, když píšu tato slova a jsem zdravá, spokojená, pořád zamilovaná, obklopená svými blízkými, svou rodinou, možná ještě někým navíc, mám za sebou práci, za kterou si stojím, před sebou nové výzvy a cítím se v bezpečí na místě, kde jsem. Bylo by skvělé, kdyby za deset let chodili po Zemi lidé, kteří by si více uvědomovali její význam a byli vřelejší ke všemu a všem. To bych si tak představovala.
