Vaše příjmení vybízí k rozverným přezdívkám. Máte nějaké v zásobě?
Pochopitelně, zásoba přezdívek byla už od dob mého mládí poměrně široká. Na škole jsem se od spolužáků pravidelně setkával s pojmenováním pan Sladký, pan Hořký nebo pan Kyselý. Nakonec se nejvíc ustálila přezdívka Slaňoch, kterou dodnes používají všichni.
Když už jsme u toho – solíte? Vaříte? Pokud ano, jaká je vaše největší specialita?
Ano, vzhledem k tomu, že jsem velký gurmán, rád ve volném čase vařím. Snažím se zaměřovat na zdravější styl stravování a lehčí pokrmy, nicméně mojí největší specialitou je česká klasika – svíčková. Co se týká solení, tak solím přiměřeně. K tomu se však také váže humorná historka, kdy mě díky mému příjmení pozvali na křest knihy Pozor, sůl.
Zdravý životní styl doháníte golfem. Jaký máte handicap?
Takový ten zlatý střed – handicap třicet šest. Na nějaké profi pilování nemám bohužel moc času. Ke golfu mě kdysi přivedl kolega Pavel Nečas a musím přiznat, že jsem mu do určité míry propadl. Golf beru jako skvělý relax v přírodě, kde se kromě jiného můžu potkat i se spoustou zajímavých lidí. Můžu se na green vypravit v podstatě kdykoli, kdy se mi chce, a nemusím se na nikoho vázat, což u tenisu, ping-pongu nebo fotbalu, kterým jsem se věnoval dřív, prostě nejde.
Pokud se dá počítat mezi sporty, můžete mezi ty své zařadit i tanec.
Vlastně ano, na to jsem zapomněl. K tanci jsem přičichl díky tomu, že můj starší bratr závodně tancoval. Když jsem chodil do tanečních, bratr mi předával taneční zkušenosti. Tancování se mi zalíbilo natolik, že jsem se mu také začal věnovat závodně. Ze společenských tanců mi k srdci nejvíc přirostla latina.
Jak vám šlo tango? Nechtěl jste si někdy třeba zatančit v ulicích Buenos Aires?
Samozřejmě že argentinské tango mám velice rád. Ale spíš než si ho zatančit v ulicích Buenos Aires je mým velkým snem zatančit si ve StarDance.
Tanec vás ostatně přivedl až k herectví…
Tak trochu ano, ale musím předeslat, že jsem žádné herecké touhy v dětství neměl. Studoval jsem průmyslovku a pak se přihlásil na vysokou „stavárnu“. Ale tam jsem vydržel jen rok.
Jak to? Vyhodili vás od zkoušek?
To ani ne, ale v té době k nám do tanečního klubu chodili kamarádi, kteří studovali JAMU a měli předměty jako zpěv, tanec, žonglování, šerm a třeba i jízda na koni, a to mě úplně nadchlo. Přesně něco pro mě – škola hrou! Přihlásil jsem se k přijímačkám, absolvoval talentové zkoušky, a když to vyšlo na katedře činoherního i muzikálového herectví, rozhodl jsem se pro činohru.
Jak vzpomínáte na legendárního Josefa Karlíka, který byl vaším ročníkovým profesorem?
Byl to skvělý herec a úžasný profesor, na něj se zapomenout nedá. Stejně tak na jeho humor, kdy nás při zkoušení jednoho milostného dialogu povzbuzoval slovy: ‚Všechno jásá, všechno skáče, budem dělat skupináče!‘ Jeho forma výuky herectví byla hodně moderní. Můžu uvést jako příklad cvičení, které pan profesor Karlík nazval „jedno tělo“ a spočívalo v tom, že jsme si všichni lehli na zem – tak různě poházení přes sebe – a měli jsme vzdychat a navozovat si orgasmus, do čehož nás náš milý pan profesor povzbuzoval: ‚Víc, víc!‘ Neumím si představit, co by si pomyslela třeba uklízečka, která by nečekaně vstoupila do třídy. (smích)
Vaše pozdější divadelní entrée bylo famózní – první stálé angažmá jste po studiích získal přímo v Národním divadle.
Možná se vyplnila stará pověra. Kdysi jsem se tam byl ještě jako student podívat, i v zákulisí, a našel jsem na zemi malý hřebíček. Můj tehdejší průvodce řekl, ať si ho schovám, že podle té pověry bych se tam měl jednou vrátit. A stalo se! Osm let na této velké scéně byla zkušenost k nezaplacení. Zahrál jsem si spoustu skvělých rolí a hlavně potkal legendy, které jsem jako kluk obdivoval jen v pohádkách. A oni se najednou stali mými kolegy.
Rozhovor: Líbání s Filipem Blažkem už mě teď nevykolejí, říká herec Michal Slaný |
Za úlohu schizofrenika Raye v inscenaci Slyšet hlasy jste byl nominován na Cenu Thálie za nejlepší mužský herecký výkon.
Když jsem se na tu roli připravoval, dokonce jsem se byl podívat v psychiatrické léčebně a potkal tam pár pacientů s podobnou diagnózou. Moc jsem byl tenkrát paní primářce za tu zkušenost vděčný. Do svojí postavy jsem pak totiž zakomponoval hned několik poznatků z návštěvy.
Neměla tak náročná role vliv na vaši psychiku?
Patřím asi k hercům, kteří si domů práci nenosí. Snažím se být jakoby nad tím, neprolínám se asi s postavou až do morku kostí. Emoční herectví a zhmotňování zážitků mě baví, ale jsem si vědom toho, že pro mé duševní zdraví je nutné z postavy umět vystoupit.
Vaší domovskou scénou je momentálně pražské Studio DVA. Jak začaly vaše „námluvy“?
Předesílám, že ve stálém angažmá nejsem. Od dob, kdy jsem opustil Národní divadlo, jsem na volné noze a ohromně si onu svobodu a možnost volby užívám. Do Studia DVA mě přivedla Jana Janěková, která pro zmíněné divadlo kdysi režírovala představení s názvem Vše o ženách, kam potřebovali tanečníka. Přišel jsem, zatančil a už jsem zůstal.
Hrajete tam celkem v osmi představeních. Které vás baví nejvíc?
To je těžké, každé má něco do sebe. V novějších Jezinkách a bezinkách se například potkávám s dávnou kolegyní z Národního Ivou Janžurovou. Ve Funny Girl si zase zazpívám a zatančím. Brouk v hlavě je taková klasická komediální konverzačka. A Šíleně smutná princezna v adaptaci Šimona Cabana zase klasika z mého dětství. Jde vesměs o komedie, takže se diváci hodně baví a my s nimi, a to mám rád. Vážných Shakespearů jsem si v Národním divadle užil celkem dost. I když… on i takový Revizor je vlastně klasika, ale v podání Studia DVA hodně uvolněná. Nesmím zapomenout na hru Chlapi sobě, která se teprve klube a premiéru bude mít na naší Letní scéně Vyšehrad.
Drama si ostatně užíváte třeba v Divadle v Řeznické.
Moc rád bych diváky pozval na inscenaci Scott a Hem, kterou režíruje Lukáš Pečenka. Je to skvělé drama o setkání dvou velikánů americké literatury Ernesta Hemingwaye a Francise Scotta Fitzgeralda. Scotta hraje můj kolega a životní kamarád Míra Nosek, se kterým se znám už od studií na JAMU a představení si spolu pokaždé moc užijeme.
Prošel jste několika televizními seriály. Jak tuhle stránku vaší profese vnímá divadelní herec?
Jako součást naší práce, pochopitelně. Ale musím přiznat, že v dobách, kdy začínal jeden z prvních slavných seriálů Rodinná pouta, jsme se my „zapřisáhlí“ divadelníci nad něčím takovým ušklíbali, abychom pak postupně v seriálových rolích všichni vlastně skončili. Nedá se nic dělat, vše je provázané. Když vás diváci znají z obrazovky, jdou pak na vás do divadla a tak dokola. Sám jsem tu změnu zaznamenal, když jsem se pravidelněji začal objevovat třeba v seriálu Ulice. Díky Zdeňku Zelenkovi mám na svém kontě i hezké pohádkové postavy, ale na tu svou velkou filmovou roli, asi jako každý herec, stále ještě čekám.
