Aleš Cibulka patří mezi ty nejpracovitější osobnosti českého šoubyznysu, pracovní tempo ale musel zásadně zvolnit. Před lety se totiž kvůli obrovskému nasazení setkal se syndromem vyhoření, který jej na čas kompletně vyřadil z provozu. V rozhovoru pro kafe.cz nyní vzpomínal na to, co v těžkých chvílích prožíval, a promluvil o tom, jak se mu podařilo syndrom překonat.
Většina lidí vás zná jako pohodového a věčně usměvavého moderátora, herce, dramaturga i spisovatele. Vždy tomu tak ale nebylo, že?
Svatá pravda, jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a ani mě nevynechalo. Ne žádné onkologické problémy, bouračky v autě, zlámané kosti, ale užil a prožil jsem si stav vyhoření. Člověk prostě v sobě nemá neomezenou energii. Všechna napětí, pracovní nasazení se projeví a tělo vypne, začne volat o pomoc, protože to fyzicky nezvládá. Je to prostě děs a běs, který je sice už za mnou, ovšem byl součástí mého života a nikdy na něj nezapomenu.
Když se řekne vyhoření asi ne každý si pod tím představí, co musí člověk, který tím prochází, prožít. Jak se to projevilo u Vás?
Je to tak. To vyhoření přijde, ani nevíte jak. Připadáte si jako hadrová panenka, ležíte, civíte do stropu, nemůžete číst, vše, co do sebe vpravíte jde dříve či později ven. To, co jste třeba o den dříve, než to přišlo, zvládali levou zadní, se stane neřešitelným problémem. Línému člověku, člověku, který se tak jen plácá a žije z podstaty, tomu se to nepřihodí.
Tohle období hrůzy jste si prožil v roce 2016, a jak jste prozradil, myslel jste si, že bude trvat měsíc, dva či tři, ale nakonec se to protáhlo na třičtvrtě roku.
Byla to strašně dlouhá doba. Já jsem se až po oněch devíti měsících začal pozvolna vracet do práce. Tenkrát, kdy mne to postihlo, jsem si třeba po nějaké době myslel, že už se nikdy do své profese nevrátím, že až to snad někdy přejde, budu dělat něco úplně jiného, že před lidi už nikdy v životě nevylezu. Naštěstí od těch trudných myšlenek k realizaci nedošlo a jsem tomu hodně rád.
Jak známo, v oné době před tímhle průšvihem jste měl pracovní kalendář doslova nabitý akcemi. Měl jste talkshow v rozhlase, televizi, přispíval do časopisů, jezdil se zájezdovými pořady po republice…
„Bylo toho fakt hodně. Ne, že bych vůbec neodpočíval. S partnerem Michalem Jagelkou jsme jezdili na naši chaloupku a užívali si chvilek volna, ale spouštěcím momentem byl pravděpodobně i pocit zodpovědnosti. Tedy to, jak jsme byli vychováni, to znamená pracovat vždy a všude na sto procent, plnit všechny úkoly a být tak trošku jako cvičené opičky, které vždycky řeknou na všechno ano. Ono se to samozřejmě hromadí a pak vypnou ty pojistky v těle a je konec.
Tahle „chuťovka“ proběhla před šesti lety, od té doby už jste fit a v pohodě. Co rozhodlo o tom, že ono vyhoření skončilo a znovu naskočila životní jiskra a jak z toho ven?
Samozřejmě člověk je tvor myslící a mozek mu maká. Musí prostě sebrat zbytky sil a něco s tím udělat. Pokud máte tak úžasné zázemí, jako jsem měl já, partnera, který vás podrží v krizi a postará se o všechno, a můžete si dovolit na delší dobu přestat chodit do práce, máte tak skvělé šéfy, kteří ho pochopí, nevyhodí a počkají si na něj, je to jeden předpokladů vítězství. Ale je tu ještě jedna podstatná a veledůležitá věc. I přes ono skvělé zázemí se z těch problémů nevyhrabete sami. Musí vám především pomoci odborník, tedy psychiatr.
Tak to je docela drsná představa. Hodně lidí má zafixováno, že když už musí jít s bolístkami na duši a v hlavě k tomuhle odborníkovi, je prostě a jednoduše blázen.
To je fakt. Vím, že pro někoho je to strašná představa, ale návštěva psychiatrie je dnes naprosto běžná, normální věc a jdete za člověkem, který rozklíčuje to, co potřebujete. Když máte chřipku, jdete k praktikovi, když si zlomíte nohu navštívíte ortopeda a když je vám blbě na duši, jdete prostě k psychiatrovi. Čili je nezbytné nenechávat si problémy pro sebe, nečekat, že to přejde, a nepřecházet první varovné příznaky. Tělo je strašně chytré a samo vám řekne, že už nezvládá. Je dobře, že o těchto problémech se mluví, protože vyhoření může potkat kdekoho a je to nemoc jako každá jiná.
