Kariéra arktického ekologa Josefa Svobody byla kvůli komunistickému režimu o deset let posunutá. Komunisté ho totiž zavřeli, ještě mu nebylo dvacet, akorát nastoupil na Masarykovu univerzitu. A odsoudili ve vykonstruovaném procesu se skautskou a křesťanskou mládeží z Brna na 11 let za údajnou protistátní činnost. Zatímco jeho vrstevníci studovali a nastupovali do zaměstnání, on následujících osm a půl let putoval celkem po sedmnácti těžkých kriminálech, včetně jáchymovských uranových dolů, Mírova či Leopoldova.
"Kriminál se mi postupně stal jakýmsi životním stylem. Po nějakých šesti letech jsem už jen věřil, že existuje život na svobodě," líčí. Přesto dodává: "Necítím k nim nenávist, ani k bachařům, ani k těm, kteří mi fyzicky ubližovali. To nepřipadá v úvahu. Dívám se na lidi s laskavostí, je to moje filozofie. Mnozí to vnímají jinak a říkají, že jsem takový dobrák či dokonce slaboch, což tak není."
Na soudní proces se dnes dokáže dívat s humorem, třeba když popisuje, jak komunističtí soudci chystali protokol: "Ty tři stránky klepali čtyři týdny na stroji jedním prstem stylem ‚kdo hledá, najde‘." Líčí také, jak dostal o čtyři roky více za to, že se necítil vinen a prohlásil, že to málo, co udělal, dělá pro blaho národa.
Nezlomily ho výslechy, krutí bachaři ani uranové doly. "Necítili jsme se jako zločinci. Byli jsme političtí vězni, chovali jsme se trochu jako hauři, ve stylu: ‚Zavřít nás mohou, pustit nás musej.‘"
Když ho po osmi a půl letech skutečně pustili, návrat ke studiu s takovýmto "kádrovým profilem" nebyl jednoduchý, proto se nějaký čas živil krmením zvířat v zoo.
Studovat začal po třicítce, profesní kariéru odstartoval po čtyřicítce, slavným vědcem se stal po padesátce. To už ale bylo ve službách Kanady, protože po sovětské okupaci již nechtěl riskovat další ztrátu svobody a emigroval. Bakalářský titul získal na Western University v Ontariu po neuvěřitelných 22 letech přerušovaného studia.
Na univerzitě v Torontu se zaměřil na arktickou rostlinnou ekologii. Jak se dostal zrovna k tomuto oboru, popisuje se svým typickým banalizováním situace: "Jeden z profesorů mi nabídl, že bych s nimi mohl jít na severní točnu. Tak jsem mu řekl, že by to bylo fajn, a šel jsem."
Se svými studenty dlouhých třicet let jezdil na letní expedice do kanadské Arktidy. Přesto když vypráví o zdejších pobytech, neubrání se paralele s jáchymovským lágrem - pustá nehostinná krajina, mizerné hygienické podmínky a jednoduchá strava v ešusech mu dávaly vzpomenout na neradostná léta kriminálu.
"Dá se říct, že mně tato průprava pak v Arktidě pomohla. Nešlo jen o snášení tvrdých podmínek, ale v jáchymovských dolech jsem se také naučil rozštípat velké kameny palicí podle toho, jak jsou rostlé. Když už jsem byl univerzitní profesor, tak moji studenti chtěli rozmlátit zamrzlé kameny v arktickém permafrostu, ale nešlo jim to. Ukázal jsem jim, jak se musí štípat každý kámen jinak, podle toho, jak je rostlý. Vysloužil jsem si tím mnohem větší uznání než veškerými vědomostmi, které jsem jim předal coby univerzitní profesor."
Láska k Arktidě ho dodnes nepustila, Josef Svoboda je i ve svých 88 letech stále aktivním vědcem.
"Na Arktidě je stále co zkoumat, pořád se zde něco děje, především se od jihu na sever začíná zelenat," říká.
Dojde proto na klasickou otázku: Můžeme si za globální oteplování sami?
"To je pořád taková diskuse. Připadá mi směšné, jak se stále vymlouváme na to, že by se proces spustil i bez nás. Pokazili jsme to hodně, ačkoliv jako jediné bytosti v ekosystému si uvědomujeme důsledky svého chování."
Budoucnost planety mu leží na srdci, jako alarmující vidí především obrovské znečištění oceánů plastovým odpadem. "Tohle kdyby někdo vyřešil a ty šílené umělé plastové ostrovy z oceánů vysál, to by bylo báječné," přeje si.
Otázka, na co je nejvíc hrdý, světově uznávaného vědce trochu zaskočí. "Začal jsem prostě tamějšímu ekosystému rozumět, to je asi nejvíc, co jsem dosáhl. Dostal jsem kanadská vyznamenání a mezinárodní vyznamenání, takže asi dobrý, ale já o sobě nemám nějaké přehnané mínění," uzavírá s úsměvem.
Video: Rodiče s námi skočili z trajektu do moře, popisuje emigraci přední fyzik Martin Roček
