Loni jste oslavila padesátku, což může být pro ženu těžké. Jak jste to nesla?
Já nesla hůř čtyřicítku. To číslo mi najednou přišlo takové neadekvátní k tomu, jak jsem se cítila. To jsem ještě netušila, co mě čeká dál. (směje se) Na tu čtyřku jsem si ale dlouho zvykala. A ta pětka na začátku? No, nic moc… Ale současně to přineslo i jistá pozitiva.

Jako?
Takový zvláštní vnitřní klid. Došlo mi, že už jsem životem dost omlácená, mám za sebou i pěkně drsné chvilky a už prostě nemám potřebu někomu něco dokazovat. Buď mě berte, jaká jsem, nebo nechte být. Dělám svou práci, jak nejlíp umím, snažím se být dobrý člověk, ale jestli se to někomu nelíbí, je to jeho věc. Už nemám chuť se komukoliv čímkoliv za každou cenu zavděčit. Prostě se mi to všechno nějak srovnalo v hlavě.

To tedy zní jako dost pozitivní změna. Přitom vy prý nejste zrovna optimista.
Pozitivní snad celkem jsem, ale je fakt, že řeším věci víc, než bych měla. Víc vidím katastrofické scénáře, ze všeho mám víc obav… Ale tolik se tím vším už nechci zaobírat a přes svou bujnou fantazii nechci hned malovat čerta na zeď. To se totiž nesmí, tím si to špatné jen přivoláte.

Také jste údajně fatalistka. Takže věříte, že má člověk v životě  vše předurčeno?

Všechno ne. Ale nějaké styčné body, jakási základní cesta je každému daná. Tomu věřím. Každý má ale spoustu možností svou vůlí běh věcí ovlivnit. Jen je těžké se to naučit. Kdybych třeba před dvaceti lety věděla to, co vím dneska, žilo by se mi asi jednodušeji. Ale to nejde.

Sama jste zmínila, že jste v životě zažila i dost krušné chvíle. Jak jste se s nimi vyrovnávala, když si navíc vše příliš berete?
Hodně jsem si pobrečela. Ale naštěstí jsem nikdy neměla potřebu hledat únik od reality pomocí berliček, jako jsou alkohol nebo léky. Před patnácti lety jsem zažila velmi vážnou autonehodu, kterou jsem podle mě přežila jen díky tomu, že si mě tady bůh chtěl ještě nechat. Protože tady mám ještě další úkoly. Tehdy se mi otevřela jakási nová dimenze… To se špatně vysvětluje, někdo tomu věří, někdo ne. A to mi pomáhalo překonávat všechny ty moje průšvihy, které se táhly roky. V té době mi to pomáhalo přežít. Duchovno, ezoterika… Možná je to jen autosugesce, co já vím… A samozřejmě, i když mi bylo občas hodně těžko, vždycky mi pomohla moje dcera. Vědomí, že jsem tady pro ni.

Jaké průšvihy máte na mysli?
Těch bylo… Autonehodu už jsem zmínila, moje maminka měla mozkovou příhodu, zažila jsem si pomluvy, urážky i výhrůžky, anonymy. Prošla jsem si rozvodem, který nebyl zrovna poklidný, a potíže kolem něj se táhly několik let. Přišlo i období, kdy mě někdo chtěl pracovně totálně zničit, do toho různé soudy, osobní karamboly ve vztazích s muži a tak dále a tak dále. Vydalo by to na knihu, ale asi by to nebylo zrovna příjemné čtení. Víc to ale nebudu rozpitvávat, nezlobte se. Jsem ráda, že je to za mnou, a není potřeba se v tom znovu vrtat. Nejspíš jsou to všechno zkoušky na mé cestě.

Jste dnes šťastná?
Díky tomu věku, díky tomu, že už svět vnímám trochu jinak než dřív, by se dalo říct, že šťastná jsem. Ale co to vlastně znamená? Štěstí je hrozně relativní pojem. Asi bych spíš řekla, že jsem spokojená a vyrovnaná. Štěstí jsou momenty, takový bonus, který se občas objeví. Ale není kontinuální, objevuje se a zase mizí. A samozřejmě největší štěstí je pro mě moje dcera.

Ta už bude za chvíli plnoletá. Je po vás? Ve vašich šlépějích se nevydala.

To ne, i když jsem si to chvíli myslela, když byla mladší. Nakonec ji to ale táhlo jinam. Sportuje, skáče závodně na koni a je obrovský dříč a talent, to má asi po svém tátovi. Po obou z nás něco podědila. Po mně má rozhodně tu lásku ke koním.

Máte hezký vztah? Vztah matka-dcera bývá často dost komplikovaný.
Je to prostě vztah na úrovni dvou žen, to je vždycky komplikované. (směje se) Občas to narazí, ale obecně bych řekla, že máme krásný vztah.

Takže máte radši mužské kolektivy než ženské?
Asi ano. Já si vždycky víc rozuměla s klukama. Projevuje se to i při řešení konfliktů. Ráda jednám víc na rovinu, než je u žen obecně běžné. Ženy často víc uhýbají, jsou rafinovanější, žárlivé… I když to jsem i já, ve vztahu rozhodně, v tom jsem typická žena. (směje se)

Není ta vaše mužská stránka ale jedním z důvodů, proč jste ještě nenašla ten pravý vztah?
Ale já jsem ráda ženou, ráda se nechávám hýčkat, pokud to jde. I když už jsem v minulosti zažila, že mi jeden můj bývalý partner řekl, že si ty kalhoty oblékám až moc často – ve smyslu, že chci všechno udělat a vyřídit sama. Muži mají rádi, když jste za tu sladkou, bezbrannou… Já se ale v každodenním životě naučila být velmi praktická. Zkrátka co neudělám sama, nikdo jiný za mě neudělá.

Jste teď zadaná?
Nejsem.

A vyhovuje vám to tak?
Asi ano. Mám pořád hodně práce, užila jsem si léto… Jsem vyrovnaná a na to, co v budoucnu přijde, se těším…

Takže se vztahu nebráníte?
Rozhodně ne. Já jsem na muže nezanevřela. Ale vztah beru vždy vážně, takže na to nespěchám. Co má být, se stane…

Vy do té budoucnosti ale ráda »nakukujete« u kartářek. Předpovídají vám nového muže?
Předpovídají. Jen doufám, že si dá ještě chvíli načas. Aspoň než skončí Tvář, protože teď nevím, jak bych to jinak všechno stíhala. (směje se)

VIDEO: Kateřina Brožová rozhodně není na ocet! Má už za Soukupa náhradu?