21°C
Zkoušel jste prosadit kraťasy?
„Kraťasy jsem neprosazoval. A to z jednoho důvodu. Strašně nerad se převlékám nebo zkouším oblečení. V Krejzových mám navíc kostým tak jednoduchý, jako by o tom kostymérky věděly. Převlékám totiž jen svrchní košile. Změna kostýmu, kdyby mi chtěli vyhovět, by znamenala, že bych musel znova na kostýmní zkoušku, a to já fakt nerad. Já si ani nezkouším civilní věci na sebe.“
A jak to děláte, když něco doslouží?
„Nákupy obstarává manželka, s tabulkou mých rozměrů, a nakupuje dle odborného odhadu. Pravdou je, že třeba na mé již mnohokrát v novinách propírané vesty máme jednu značkovou prodejnu a v ní jednu zlatou paní prodavačku, která sáhne do regálu a je to.“
Jaké to je nastoupit do seriálu po nemocném kolegovi?
„Nastoupit po někom do seriálu není takový problém. To na člověku nesmí být vidět. Ztvárnění role je moje práce a tu odvádím co nejlépe. Úplně něco jiného je to v osobní rovině. Vždycky je blbý, když někoho postihne nemoc. Ať už je to prodavačka, nebo známý herec. Pro mne to v tomhle případě bylo složitější proto, že jde o mého kolegu, známého a oblíbeného herce, a k tomu ještě lidsky fajn člověka. Takže zpět k otázce, pracovně to problém nebyl.“
Co vás na Krejzových zaujalo?
„Toť otázka. Předtím, než mne produkce oslovila, jsem o nich netušil nic. Jak je o mně chronicky známo, v televizi sleduji jen dokumenty a staré filmy. Dnešní seriály, i když v nich třeba hraji, nesleduji. Takže před natáčením jsem dostal podrobně rozepsanou takzvanou dějovou linku. To abych věděl, kdo s kým a kdo ke komu patří. Pak jsem spolu se scénářem nakoukal pár dílů na počítači. A byla to docela prča.“
Proč myslíte, že vás Václav Postránecký doporučil?
„To je spíš otázka na něj. Pokud vím, zpočátku byla ve hře asi tři jména. Ani nevím, kdo ještě. Václav doporučil mne, televize s tím patrně neměla problém, tak jsem Jan Krejza. S Václavem jsem mluvil, ale na důvody doporučení jsem se ho neptal. Proč taky. Hlavně jsem mu chtěl popřát brzké uzdravení a říct mu, že mne potěšil. Známe se mnoho let, naposledy jsme spolu točili seriál Vinaři. Důvodem možná bylo to, že jsme stejná věková skupina.“
No to úplně ne. Dělí vás skoro deset let!
„Tak za to fakt můžou ti Vinaři. Vídali jsme se spolu při natáčení s přestávkami skoro dva roky.“
Někteří herci se seriálům trochu vyhýbají, koukala jsem na vaši filmotéku, není to váš případ. Máte je rád, i když na ně pak nekoukáte?
„Já mám hlavně rád svou práci. Hraji na divadle, ve filmu i seriálech. Dnešní doba je uspěchaná, a možná proto se točí víc seriálů než dřív. Lidi ušetří čas – sedí v pohodě doma u televize, nemusí se fintit do divadla a ženské u toho ještě zvládnou vyžehlit. Upřímně, já se na seriály nedívám, ale můžu prozradit, že moje žena u nich žehlí.“
Teď se o vás pokoušela viróza. Nač jste koukal v televizi?
„Ta »mrcha« se naštěstí fakt jen pokoušela. Přišlo to ve chvíli, kdy jsem měl po Vánocích pár dnů volna, a tak jsem se s ní mohl poprat. A vyhrál jsem. Mezi pitím čajů, konzumací česneku a pospáváním jsem viděl pár fajn starších filmů s Belmondem a taky vím, též z televize, že nejčastěji se vyskytujícím ptákem v našich krmítkách je sýkorka, do přírody se vrací vrabec a že ubývají kosi.“
Nádeníčka ze série Básníků vám už nikdo neodpáře. Myslíte, že ještě dojde na sedmé pokračování? A máte nápad, čím by se mohlo zabývat?
„To vůbec netuším. To je asi spíš otázka na pana režiséra Dušana Kleina. O čem by sedmička mohla být? Probůh, ti mladí studentíci už jdou pomalu do penze, my starší už tam dávno jsme. Tak snad příběhy z domova pro seniory se zápletkou o třetím pilíři penzijního připojištění. V nemoci jsem totiž se zájmem sledoval i vystoupení ekonoma pana Tomáše Sedláčka, ten mě moc baví.“
Pro mě tedy Nádeníček nejste. Mám vás uloženého jako otce Bajzu. Jak se vám hrálo s Dagmar Havlovou?
„Děkuji za poklonu, to mě moc těší. Paní Havlová tehdy ještě zdaleka nebyla Havlová, ale ještě Veškrnová. Ale ta veselá Dáša, s níž se znám z JAMU od roku 1973, je to pořád. Hrálo se mi s ní dobře, bylo to opravdu pohodové natáčení a myslím, že je to na výsledku i vidět. Všichni zúčastnění, ať herci či štáb v čele s režisérem Karlem Smyczkem, tvořili jako by jednu velkou rodinu. A to nepřeháním. Točili jsme v Kouřimi u Prahy, která mi atmosférou v něčem připomínala mou milovanou rodnou Třebíč. A Bajzovic koloniál jako by Karel Smyczek okopíroval podle cukrárny mého dědy. A podobný výprask, jako ode mne dostal malý Péťa, jsem od dědy jednou jedinkrát dostal i já. Takže jako doma.“
Je nějaký český herec či herečka, s nimiž jste se pracovně nesetkal a chtěl byste?
„Já moc na přání a sny nejsem. Napadá mě Jan Pivec. Ale to, víme proč, už nejde. Tak až, doufám, že za dlouho, někdy tam nahoře.“
Když sleduju, co točíte a jak hrajete v divadle, žasnu. Kde berete tu energii?
„To je pravda, mám pořád co dělat. A za to jsem rád. Kromě virózky mě mezi svátky pěkně pozlobily i zuby. A s těmi chodím ke kamarádovi a spolužákovi Alešovi v Třebíči. Jednou takhle držel puštěnou vrtačku v mé puse, druhou rukou si stáhl roušku a povídá – taky tě ta práce tak nebaví, Oline? Nemohl jsem ani ceknout, ale řekl bych mu – baví, Alešu, baví. A asi proto mám pořád ještě sílu hrát a bavit lidi i sebe.“
Koketoval jste s politikou. Loni jste chtěl kandidovat do Senátu. Co vás přimělo tuto sféru života opustit?
„V tomto ohledu jsem byl pole neorané. Měl jsem v sobě pnutí udělat něco pro změny v téhle zemi. A měl jsem dojem, že aktivní účastí bych něco ovlivnil. Ovšem to vás musí někdo podporovat. A nestačí jeden, musí jich být víc. A ti takzvaně víc sice podporu slíbili, ale slovo nedodrželi. To byl ten důvod.“
Čím by vás nový rok 2019 potěšil?
„Zahrajeme si na Miss World – aby byl světový mír! Ne, vážně... Všichni moji blízcí jsou zdraví, tak ať to trvá. Ať je dost vody, pak rostou houby a rajčata. Ať berou ryby, pivo ať je studený a ať jsme všichni spokojení.“
