Geniální slepý hudebník z Holic. S bravurou hraje na klavír i zpívá. Ve Vatikánu si ho vyhlédl papež

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
25. 12. 2017 10:06
Pavel Diblík (27) je absolvent Deylovy konzervatoře pro zrakově postižené a také klient Základní a praktické školy Svítání v Pardubicích. Za zdmi těchto zařízení a často i mimo ně v rámci komorních akcí vyrůstá zatím bez většího povšimnutí veřejnosti vpravdě geniální nevidomý multiinstrumentalista, jenž vám s neskutečnou lehkostí a působivou interpretací zahraje a zazpívá prakticky cokoliv. Od baroka, církevních skladeb přes klasiku po šansony či Hapku s Horáčkem. Hrává také na varhany při mších, k čemuž ho prý nasměroval Pánbůh. Stejně tak jako kroky papeže Františka, když se na zaplněném Svatopetrském náměstí vydal přímo za Pavlem a setrval s ním v objetí a pozoruhodném rozhovoru.
Svou hrou, hlasem i svým příběhem by mohl Pavel Diblík z Holic na Pardubicku dobývat pódia. Zatím se ale o něm svět nedozvěděl. | Video: Zuzana Hronová

Základní a praktická škola Svítání v Pardubicích je speciální nejen svým zaměřením - poskytuje totiž dětem, mládeži i dospělým lidem se zdravotním postižením vzdělávání či dovednostní kurzy, tak aby se rozvíjela jejich osobnost a mohli se zapojit do běžného života. Speciální je i tím, jak na to jde. Za zdmi školy se odehrává jen kus jejího příběhu, ten další a významnější probíhá na veřejnosti - v rámci působivých vystoupení bubeníků ze souboru Mlima Jua, taneční skupiny Amare, kde baletí i holky na vozíku, či uskupení temperamentních břišních tanečnic Lamia’h.

Škola se na Pardubicku těší takové popularitě, že její dlouholeté ředitelce Miluši Horské vynesla již podruhé senátorské křeslo, stala se dokonce místopředsedkyní Senátu. Nyní Svítání slaví čtvrt století od založení, což je pádný důvod pro návštěvu a sepsání článku. Povídání o fungování této instituce však zcela přebije jiný zážitek. To když mluvčí Tomáš Dvořák nabízí zaskočit na hodinu muzikoterapie, prý se jí účastní i šikovný nevidomý multiinstrumentalista Pavel Diblík. Článek o Svítání se začíná ubírat zcela jiným směrem…

Naposlouchám, naučím se a prostě hraju

Sedmadvacetiletý mladík odloží tympán, usadí k noze slepeckého psa Kodyho a začne vyprávět o svém pozoruhodném životě. Hraje již od tří let, kdy na jeho talent přišli v hudebce v Holicích na Pardubicku, odkud pochází. Na klavír se nejprve začal učit sám.

"Pak mě mamka s taťkou vzali k panu učiteloj Zajcoj, který byl také nevidomý a slíbil, že mi sežene někoho, kdo by mě vedl," líčí krásnou "východočeštinou" Pavel. "Ale nikomu se do toho moc nechtělo. Odrazovalo je, že jsem nevidomý, neměli s tím zkušenosti."

Nakonec se ho v šesti letech ujala paní učitelka Piskačová ze ZUŠ v Pardubicích. Nahrávala mu skladby na kazetu, učil se je podle sluchu. Detaily, které nejdou naposlouchat, studoval pomocí Braillova bodového notopisu.  

"Jdu do speciální knihovny pro zrakově postižené v Praze, noty se naučím takt po taktu, vše pospojuju a pak už hraju zpaměti," popisuje se samozřejmostí v hlase. Podobně samozřejmě, jako když vyjmenovává, co vše vystudoval na konzervatoři Jana Deyla pro zrakově postižené - obor klavír, klarinet, zpěv a varhany. "A pak jsem k tomu ještě vystudoval kulturní činnost," dodává.

Když si člověk představí, jak obtížně neškolený amatér hledá tu správnou klávesu, i když dobře vidí, vyvstává nutně otázka - jak se může třeba při rychlých šestnáctinkách tak přesně strefit? Je to prý o zvyku. Nejprve se jako malý učil najít tři černé klávesy či dvě černé, pak i jednotlivé tóny. "Brnknul jsem si jeden a dopočítal další," popisuje složité začátky. Posléze se jeho prsty pohybovaly po klaviatuře bez zaváhání podle paměti i sluchu.

Pánbůh mě přivedl k varhanám

S ovládnutím tohoto nástroje se však nevidomý muzikant odmítl spokojit a přešel moderně řečeno do "vyššího levelu", kterým byla hra na varhany. "Už když mě babička poprvé vzala v mých pěti letech do kostela a uslyšel jsem tam tenhle nástroj, rozhodl jsem se, že na něj budu jednou hrát. Tehdy mě oslovil Pánbůh a zeptal se mě, zda bych nechtěl být křesťanem. A já mu odpověděl, že ano. A on mě přiměl i ke hře na varhany."

Varhany mají několik rejstříků, navíc v každém kostele jsou vždy trochu jiné. Jak se v něm orientuje někdo, kdo vůbec nevidí, je tak trochu záhadou. "Když jdu k varhanám, musím vědět, v jakém stavu jsou, kolik mají manuálů, kolik rejstříků a jak se ty rejstříky jmenují," vysvětluje Pavel.

Chtěl se také naučit na nějaký dechový nástroj, přemýšlel o saxofonu. Učitelé mu však nejdříve doporučili klarinet. Ten podle nevidomého instrumentalisty vlastně ani není moc složitý, i když se na něj nevidí. Ale přesvědčujte o tom někoho, kdo na něj nezahraje ani Ovčáky, čtveráky.

Koncertní sály? Hlavně Holice či Horní Jelení

Když se ho zeptáte, kde už všude koncertoval, vyjmenovává kromě rodných Holic také Horní Jelení, Veliny či Vlčí Habřinu, což jsou všechno malé vesničky na Pardubicku. Po chvilce zamyšlení vydoluje i několik charitativních koncertů, účinkování v sále pardubické filharmonie či pražská vystoupení s Deylovou konzervatoří nebo zpěvačkou a herečkou Evou Horkou. Ta si Pavla "namluvila" na pražském hlavním nádraží, když tam hrál na klavír a ona mu házela minci do klobouku. Vystupují spolu pro změnu se šansony, i ty jdou muzikantovi přezdívanému "Dibla" skvěle.

Rozhovor končí a domlouváme focení u kláves. "A nechcete, aby vám Pavlík i něco zahrál, když už si tam sedl?" nabízí vedoucí muzikoterapeutické skupiny Mlima Jua Zdeněk Melichar a podává muzikantovi jeho černý "koncertní" klobouk.

V tu chvíli člověk čeká, že uvidí, jak se dá odehrát skladba "poslepu", navíc aniž by kdy dotyčný spatřil klaviaturu. Jenže po prvních tónech začíná být jasné, že tady nejde o nějaké "odehrání skladby", ale o jedinečný umělecký zážitek -  sebejistá prstová technika, strhující rytmus i procítěná interpretace skoro vhání slzy do očí. Muzikant vzápětí přidává zpěv s neskutečným rozsahem hlasu. Barokní skladby střídá se šansony, klasikou i Horáčkem a Hapkou.

Tenhle ohromný talent na své objevení veřejností teprve čeká - za zdmi pardubické školy Svítání, pražské Deylovy konzervatoře či za zdmi komorních koncertních sálů nebo na tolik oblíbených kůrech ve východočeských kostelích.

Papežovy kroky musel vést sám Pánbůh

Jeho příběh výmluvně dokresluje nedávné setkání s papežem. Stalo se tak v září 2016 během poutní cesty české delegace k Svatému roku milosrdenství. Češi papeži Františkovi předávali sochu svaté Anežky České. Pozoruhodnější akt se však odehrál při generální audienci papeže přímo uprostřed náměstí Svatého Petra v Římě. Tísnily se zde stovky tisíc lidí, Svatý otec však zamířil přímo k Pavlovi a setrval s ním v dlouhém objetí a pozoruhodné rozmluvě. Nevidomý muzikant mu totiž líčil česky své nadšení, papež František s úsměvem přikyvoval.

Byla to náhoda? Nebo to byl osud?

"Jsem hodně věřící člověk, hraju hodně v kostelech při mších a modlím se k Pánubohu. Jsem přesvědčený, že papežovy kroky vedl sám Pánbůh, a proto se zastavil přímo u mě."

Když se ho zeptáte na životní sen, nevyjmenovává světové sály či slavné osobnosti, s nimiž by si chtěl někdy zahrát. Jeho sen je podstatně prostší a obecnější: "Chtěl bych co nejvíce hrát a hudbou se živit. Protože hudba je celý můj život."

Video: Pavel Diblík se představil i jako klarinetista při muzikoterapii

Nevidomý muzikant Pavel Diblík se představil i jako klarinetista v rámci muzikoterapeutické skupiny bubeníků Mlima Jua. | Video: Zuzana Hronová
 

Právě se děje

Další zprávy