19°C
Odráží seriál realitu fungování filmových agentů?
„Je tam spousta nadsázky a humoru, ale třeba to, jak je popsaná práce a fungování agentů, jak o herce pečují, v podstatě odpovídá realitě. Nicméně prezentovaný systém je spíš západní než český, což odpovídá původní francouzské předloze, která mimochodem získala spoustu ocenění. “
Martha Issová se jako agentka chová dost přezíravě ke své asistentce, jak to máte vy?
„Já žádnou asistentku nemám. O všechno se starám sama, mám jen paní účetní a v případě složitějších smluv právníka. Ale někteří kolegové mají asistenty, kteří se starají o termíny a podobně.“
Z vašeho »hereckého družstva« v seriálu vystupuje Kryštof Hádek, vlastně ve vaší roli. Jak mu to jde?
„Výborně, jako ostatně vždycky. Říkal mi, že když to četl a přemýšlel o své postavě, myslel na to, jak bych to asi v jednotlivých případech řešila já. A že je v souladu se scénářem chápavý jako já a pro své svěřence dělá, co může. Což mne potěšilo...“
Mám o vás mluvit jako o agentce?
„Slovo agent, agentka se používá. Přesněji řečeno, herecká agentka, herecký agent. Moje dcera se kdysi zmínila ve školce, že její maminka je agentka a že se o tom nesmí moc mluvit, a někteří si od ní začali odsedat.“
Co vše máte v náplni práce?
„Je to taková kumulovaná funkce diplomata, time manažera, psychologa, důvěrníka, zpovědníka, kouče a v neposlední řadě i kamaráda. Alespoň tak to mám se svými herci nastavené já. Bez vzájemných sympatií a důvěry by to nemohlo fungovat. Tak nějak se ode mě očekává, že řeším všechny možné i nemožné problémy, ideálně ještě dřív, než se objeví.“
Když máte s vašimi klienty takovou linku důvěry, musíte si vzájemně hodně věřit.
„Stoprocentně. Vědí, že se mi můžou svěřit úplně se vším. Ode mě dál nic nejde. Nikdy to nejsem já, kdo by někomu z vás novinářů prozradil, že se někdo s někým rozešel nebo s někým dal dohromady, čeká dítě, odchází z nějakého projektu a tak podobně. To vše je u mě bezpečně uschované…“
Jak svým hercům sháníte práci?
„I díky tomu, že jsem dřív dělala filmovou produkci, mám kamarády a známé v oboru a většinou se dozvím, co se chystá. Ale tady u nás to nefunguje úplně tak jako v seriálu. Nemůžu hercům slíbit, že jim práci seženu. Producenti v televizi a produkcích mají často jasnou představu o tom, koho chtějí. “
Je někdy problém je udat?
„O moje herce mají producenti naštěstí většinou zájem. Starám se například o Kryštofa Hádka, Standu Majera, Kubu Štáfka, Evičku Podzimkovou Josefíkovou, Janu Strykovou, Romana Zacha, Patrika Děrgla a další známé herce. Je to můj dream team!“
Kolik jich máte celkem?
„Minulý týden jsem je shodou okolností počítala a mám jich v současnosti třicet.“
Dá se to stíhat?
„Naštěstí nebo taky bohužel nepracují všichni najednou, tak se to stíhat dá. A jak už jsem říkala, spoléhám při tom na vzájemnou důvěru, herci mi věří a já se zase mohu spolehnout, že udělají, co slíbili. A já taky pracuji téměř pořád.“
Kdy jste s prací agentky začínala?
„Když jsem byla na mateřské se svou dcerou, které je dnes 13 let. Zavolal mi jednou Kryštof Hádek, se kterým jsem se znala už z dřívějška. Chtěl se poradit, zkonzultovat nějakou smlouvu. Dali jsme tomu nakonec nějaký oficiální ráz a tím to začalo.“
Předchozí práce v produkci je pro vás velkou výhodou?
„Je, znám tu práci nejen z pohledu herců, ale i dalších profesí, což je podle mě velmi důležité. Hájím sice zájmy toho kterého herce a chtěla bych pro něj takzvaně modré z nebe, ale zároveň vím, co je pro produkci možné a reálné.“
A když mají někteří herci moc přemrštěné požadavky?
„Vždycky si sedneme a řekneme si, co můžeme chtít a čeho je možné dosáhnout. Naši herci, myslím, většinou přemrštěné požadavky nemají. Vědí, že nejsme v Hollywoodu. Pak se mi dobře jedná i s produkcemi, kde už vědí, že nejsem blázen, co přijde s nějakými šílenými požadavky.“
Jakými například?
„Takže třeba čerstvé květiny každý den, košíky jahoda, masérky se opravdu nekonají. Můžeme chtít třeba trenéra, který herce nebo herečku připraví na roli, dietologa, když musí hubnout, nebo naopak tloustnout. Nebo samostatný karavan, když je role náročná, herec má hlavní roli a je na natáčení téměř pořád. “
Honoráře jsou odstupňované podle role a slávy toho kterého herce?
„Ano, a když vezme známý herec menší roli, snažím se, aby měl honorář takový, aby se mu vyplatilo to vzít. Vždycky je to tak, že my bychom chtěli co nejvíc a produkce by chtěla zaplatit co nejmíň. Tak se musíme někde potkat.“
V zahraničních produkcích mívají čeští herci většinou jen malé epizodní role, co ti vaši?
„Protože mám na starosti většinou známější herce, do malých rolí v zahraničních produkcích obvykle nejdou. Výjimkou je, když to třeba dělá zajímavý režisér nebo je to opravdu skvělý projekt. Pak jim říkám, ať si takovou práci zkusí, že je to dobrá zkušenost. Ale pro mladé herce to zajímavé je, navíc dnes většina z nich umí skvěle anglicky, takže se dobře uplatní.“
Staráte se tedy i o nějaké talenty?
„Ano, mám teď třeba několik studentek z DAMU, které jsou velmi nadějné. Chodím se tam dívat na představení a koukám, kdo je šikovný. Takhle jsem například viděla v DISKU i Evičku Podzimkovou. Byla nejen krásná, ale taky inteligentní a už tenkrát věděla, co chce a co ne.“
Ozývají se vám začínající herci či ještě studenti?
„Ozývají se hodně, ale bohužel nemůžu vzít všechny, protože bych tolik klientů už nestíhala. Vybírám si ty, o kterých se domnívám, že mají potenciál. Když se objeví někdo mladý úžasný a chce ke mně, tak ho beru!“
Když si talenty vytipujete, oslovíte je?
„Ne, to nedělám. Vím o nich, ale čekám, jestli se ozvou, zda sami usoudí, že ke svému rozvoji potřebují agenta.“
Každý herec ale nemá svého agenta, ne?
„Každý herec je jiný. Někdo všechno stíhá sám, jiného to nebaví a chce všechno nechat na agentovi. Herci si nás platí a musí vědět, že se jim to vyplatí. A musí cítit, že je to pro ně zajímavé.“
Platí vás herci od hodiny, nebo je to úkolovka?
(usmívá se) „Kdyby to bylo od hodiny, od času stráveného prací, to by bylo fajn, váleli bychom se, s nadsázkou řečeno, ve zlatě. Trávím tím spoustu času a jsem teoreticky svým hercům pořád k dispozici. Takže když mám jednou za rok s dcerou a mužem dva týdny dovolenou, stejně si beru všechny papíry a počítač s sebou. A ono se děje vždycky něco. Přece jim neřeknu: Sorry, teď nemůžu, jsem namazaná krémem na opalování…“
Kolik si vyděláte?
„Většina agentů včetně mě to má tak, že jim připadne deset procent z hercova honoráře. To je takový mezinárodní úzus. Ale je něco úplně jiného brát deset procent z honoráře Toma Cruise a deset procent honoráře studentky DAMU... Ale někdy je těch deset procent moc i pro našeho známějšího herce, případně pro toho studenta, samozřejmě.“
Když se dozvíte o chystaném projektu, nabídnete svoje vhodné »hvězdy«?
„Většinou je to tak, že dostanu pro herce nabídku od producentů. Oni už dopředu vědí, koho chtějí. Nebo jsou castingy, takže úzce spolupracujeme i s castingovými (většinou) režisérkami. Zavolají, koho chtějí, a když to jde, ještě jim k tomu zkusím nabídnout na jinou roli někoho dalšího. Někdy se mi to povede, někdy ne.“
To chce asi náročnou logistiku, každá hvězda má svůj rozvrh…
„To je také součást mé práce – vědět. Občas je to stresující. V zahraničí je běžné, že herci většinou jen točí a nehrají v tu chvíli divadlo. Tady v Česku naši herci obvykle přes den točí a večer hrají v divadle. Snažíme se to všechno skloubit.“
Tohle řešíte na počítači nějakým sofistikovaným programem?
(směje se) „V tomhle jsem trochu staromódní a spoléhám na papír, kde mám všechno zaznamenané. Na každého mám papírovou plachtu od června až na celý následující rok. A tam si u každého vše barevnými pastelkami vyznačím – kdo kde a kdy hraje či natáčí. Takhle mi to vyhovuje, mám o každém přehled.“
Stává se, že producenti či režiséři volají rovnou hercům?
„Ano, máme tady malý český rybníček a většinou se všichni mezi sebou znají. Režiséři či producenti mají svoje oblíbence. Někteří zavolají nejdřív mně, abych to věděla, někteří volají přímo hercům. Pošlou nám scénář a často pak s hercem konzultujeme, zda do toho mají jít.“
Číst tolik scénářů je časově asi dost náročné.
„Je, ale mně se to vždycky líbilo. A musím to přečíst, abych hercům mohla říct svůj názor. Snažím se zodpovědně zvažovat možnosti a příležitosti, dělat pro ně to nejlepší, aby se někam posouvali, směřovali. Mám třeba od začátku ve svém týmu Petra Lněničku, který teď hrál hlavní roli v úspěšném projektu Metoda Markovič: Hojer. To je skvělý herec. Dlouho čekal na příležitost. Odmítal často nabídky na menší role, které ho nezajímaly. Byl trpělivý a počkal si na zajímavý projekt. Ta příležitost se teď naskytla a hned se o něm mluví v superlativech.“
Ona šance přijde vždycky?
„Vždycky ne, ale v tomto případě jsme oba věřili, že přijde. A u chlapů ve čtyřiceti se může stát, že najednou vystřelí. U holek je to složitější, tak často se to nestává. Výběr rolí pro zralejší herečky je bohužel omezený…“
Když si přečtete scénář, také někdy herci řeknete: Tohle je blbost, to neber?
„Jasně, i to se stává. Já tomu neříkám blbost, ale myslím si třeba, že směřujeme k jinému image herce, než ta role nabízí. Můžeme stokrát opakovat, že role neznamená charakter herce, ale mnoho diváků to tak bere, a kdo hraje výraznou zápornou postavu, je tak často dlouho diváky brán a těžko se z toho dostává. To může v důsledku ovlivnit i režiséry a producenty.“
Je pro herečky problematické, když se mají ve filmu svléknout či mít tzv. postelovou scénu?
„Herečky takové scény rozhodně nijak zvlášť nevyhledávají, a některé do toho vůbec nejdou, když tam nahota je. Záleží na projektu. Vždycky to musí dávat v příběhu smysl, aby tam herečka neběhala nahá jen proto, že je hezká a výsledný projekt se jen zatraktivnil. I o tom se ale dá s osvíceným režisérem a producentem jednat.“
Jak s herečkami postelové scény ve filmech probíráte?
„Promluvíme si s produkcí nebo s režisérem o tom, co se od ní očekává. Vždycky je důležité si to říct dřív, než přijde herečka na plac, aby tam na ni nevybafli, že se má svléknout. Často už to řešíme ve smlouvě. Pro většinu hereček je takové natáčení už tak velmi stresující a rozhodně je to netěší. A třeba Evička Podzimková měla ve Schodech k moci dublérku.“
Když se svlékne dublérka, divák si ale může myslet, že je to tělo té herečky…
„Proto také všude říkáme, že to byla dublérka, že to nebyla ta naše herečka, aby to každý věděl.“
Máte i herce v takových typech seriálu, jako je Ordinace v růžové zahradě. Například Patrika Děrgla a Markétu Děrglovou. Jim jste poradila, ať tenhle seriál vezmou?
„Ano, proč ne? Je to divácky zajímavý projekt a dobrá práce. Pro herce je to skvělá příležitost, spoustu se tam toho naučí. Na těchto seriálech musí být všichni dokonale připravení, jinak brzdíte celý štáb, to vás naučí disciplíně.“
Máte také přehled o tom, kdo z herců a hereček si musí držet linii, jak má mít upravené vlasy, aby to ladilo s jejich rolemi?
„Samozřejmě, tohle musíme hlídat, to je součástí každé smlouvy na nový projekt. Třeba už zmiňovaný Petr Lněnička musel kvůli roli přibrat pěkných pár kilo a nechat si narůst a obarvit vlasy a kotlety.“
Zohledňují se takové náročné podmínky v honoráři?
„Kdyby se to točilo v Americe, tak asi ano, tady to moc zohledněno nebylo. Což bylo dáno i tím, že ve chvíli, kdy tu roli dostal, v podstatě nebyl ještě známý.“
Panuje mezi vámi hereckými agenty rivalita, je to boj ostrých loktů?
„Mezi námi agenty to tak hrozné určitě není. Mám štěstí na kolegy a kolegyně. Spolupracujeme a navzájem si vycházíme vstříc.“
Takže si nepřetahujete herce?
„Ne, to neděláme. A také si myslím, že každý herec je úplně jiná osobnost, a my agenti jsme také každý jiný, takže si každý najde toho svého.“
Život s agentkou
Michaela Povolná je téměř neustále na telefonu a připravená poradit svým slavným svěřencům. A to o víkendu i na dovolené. „Přes den hlavně telefonuju a mám různé schůzky. Večer, když už je klid, sednu k počítači a řeším smlouvy, termíny a všechno ostatní. A pak taky hodně chodím na premiéry, filmová i divadelní představení. Snažím se sledovat, co moji herci dělají, a podporovat je,“ říká.
Sabina Remundová: Proč maminku Janžurovou nahradily děti? Reinischová, Kristl
