Jak vzpomínáte na natáčení Zlaté labutě, která reflektuje nelehkou dobu?
Je moc důležité si to připomínat, takže jsem strašně ráda, že Zlatá labuť se natáčí a že toho můžu být součástí. Lidi jsou pořád stejní, ale ty dobové reálie člověka staví do určitých světel a je dobře se takhle vidět.
Co jako herečka považujete doposud za svoje největší herecké výzvy?
Jsem převážně divadelní herečka, takže musím říct, že na divadle jsem jich měla hodně. Ale teď budu mluvit o práci před kamerou, která mi poslední dobou nabízí hezké příležitosti. Na stanici Voyo bude na jaře třídílná minisérie Matematika zločinu, kterou jsem natočila s Petrem Bebjakem a kde mám hlavní roli. To pro mě byla zatím největší výzva a moc se na ni těším.
Může se stát, že člověk, jakmile se stane hercem, přestane v hlavě stárnout?
Asi ne. Ale může hezky sledovat, jak zraje a jak se na určité role a práci kouká jinak. Jinak jsem pracovala jako dvacetiletá, třicetiletá a teď už ty zkušenosti přece jenom člověk nabírá. Takže si myslím, že je to stále lepší a lepší. Že člověk může zrát.
Toužíte po něčem, co si chcete opravdu splnit, ať už v divadle nebo před kamerou?
Já ani nemám čas snít. Mně teď přicházejí tak hezké nabídky, že vlastně se mi plní přání, aniž bych je vyslovila. A to je nejhezčí.
Máte v osobním životě nějakou rutinu, abyste zvládla fungovat a plnit všechno, co pracovně musíte?
Mám rodinu, dvě dcery, takže samozřejmě koloběh stereotypu nějakým způsobem fungovat musí. Ale na herectví je právě hezké to, že práce je pestrá a člověk si může z toho stereotypu odběhnout. Takže jsem šťastná, jak to mám vybalancované.
Jak staré jsou dcery? Už vnímají vaši profesi?
Dcerám je osm a deset, takže už to vnímají moc. Viděly mě častokrát v divadle i v televizi, tak leckdy spíš komentujou, jak vypadám: Co to máš za vlasy?! Spíš se na to koukají takhle, ale už to berou přirozeně. Je to součást jejich života.
Co když za vámi přijdou a řeknou, že chtějí být také herečky?
No, to nebude lehká otázka ani odpověď. Ale chci, aby dělaly, co je baví. To je to nejdůležitější. Herecká práce je samozřejmě krásná, také skýtá hodně překážek, není jednoduché se prosadit. Takže je určitě budu varovat, ale stát v cestě jim nebudu, pokud by to chtěly dělat.
Patříte k ženám, které se na sebe dovedou koukat na obrazovce?
Ne. (smích) Je pravda, že člověk by asi měl na sebe koukat, aby viděl chyby nebo co třeba příště udělat líp. Tak je fajn se podívat, ale musím být sama a musím na to být dost psychicky připravená.
Vzala bych roli vražedkyně. Zajímají mne pohnutky, říká Štěpánková |
To znamená mít skleničku vína na odreagování?
Tak nějak. Hlavně musím být sama. Nesmí u toho nikdo být, protože občas se slovně k tomu vyjadřuju a vydávám různé zvuky: Jeřišmarjá! (smích)
Co vaše profesní deformace? Funguje nějak, když třeba koukáte na českou tvorbu a znáte kolegy?
Je to tak. Člověk se na to fakt kouká jinak. Ale je fajn a vlastně člověk pracuje, i když se kouká na jiné věci.
Je ve vašem životě činnost, která vás naplňuje, kromě herectví, ale nemusí být honorována?
Koníčků, vzhledem k tomu, že mám hodně práce, mám čím dál míň a míň. Ale miluju dlouhé procházky se psem a tam si tak nějak utříbím všechno, co si člověk prožívá. To mě strašně vždycky zrelaxuje.
Co máte za rasu pejska? Musí striktně poslouchat, nebo má dovoleno na gauč?
To je můj druhý pes. První byl dost nevychovaný a slíbila jsem si, že svého druhého psa vychovám. Nemůžu říct, že by se mi to úplně povedlo, ale ona je strašně hodná, takže poslouchá v rámci možností. Je to italský vodní pes Lagotto Romagnolo, strašně veselý, nekonfliktní, snese se i s křečkem, takže všem doporučuji. Je to nejlepší pes na světě.
Takže i procházky k rybníku nebo k potoku?
Tam moc nesmíme, protože ona mi do nich vždycky skočí a vypadá pak jako nějaký tulácký pes. Ona miluje bahno, vodu. Někdy jsou ty procházky náročné.
Takže po návratech domů nacvičujete dvě hodiny na roli uklízečky?
Ano, je to tak. Vana to jistí! (smích)
2. února 2016 |
