18°C
Jak často slyšíte, že jste celá maminka?
„Často, jsme si hodně podobné. Vlastně všichni tři, i s bráchou. Když byla máma malá, vypadala jako brácha, teď zase já vypadám jako ona. Fyzicky jsme si podobné, ale povahově ne.“
V čem se lišíte?
„Asi jsem větší introvert a myslím si, že jsem i empatičtější. Mamka je bezprostřednější, nemá problém bavit se o čemkoliv s kýmkoliv. Já jsem ostýchavější. A samozřejmě si myslím, že já mám tu míru bezprostřednosti nastavenou správně.“
VIDEO: Dcera Zedníčkové Amélie: Neviděla jsem ani jeden mámin film
Dcera Zedníčkové Amélie: Neviděla jsem ani jeden mámin film Adam Balažovič/BPŽ
Setkáváte se s poznámkami, že vám k rolím pomohla protekce?
„Určitě se to říká, ale role z protekce nedostávám. Chodím poctivě na castingy a hodiny čekám, než na mě přijde řada. Jsem jednou ze tří set dalších uchazeček, učím se spoustu stránek textu. Role Andy v Sestřičkách je první, kterou jsem dostala bez castingu díky tomu, že mě už znali z Krejzových. Ale je pravda, že lásku k divadlu mám díky rodičům, především mamce.“
Jste odkojená divadelní šatnou?
„Přesně tak. A jsem rodičům vděčná za to, že mě tahali do divadla, i když to bylo proto, že mě neměl kdo hlídat. Když byla mamka na jevišti, čekala jsem v šatně a později jsem se vkrádala na jeviště, kam jsem samozřejmě nesměla. V Městském divadle Brno jsem strávila dětství, mohla bych to tam projít poslepu, znám tam každou skulinku. Tam jsem získala lásku k divadlu. Dneska jsem si jistá, že nic jiného dělat nechci.“
Přitom nestudujete herectví, ale gymnázium.
„Od září ale budu studovat muzikálové herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Vím, že gympl je skvělý pro všeobecný přehled, ale já jsem se tam trápila. Potřebuju tancovat, zpívat, hrát a makat na tom, o čem vím, že mě bude živit a pro co chci žít. Skloubit francouzské gymnázium s natáčením a tancem bylo náročné. Ředitelka mi říkala, že pokud ho chci dochodit, musela bych skončit s natáčením.“
Jak to vzali rodiče?
„Chvíli jsem kvůli tomu měla spory s mamkou, ale uznala, že na konzervatoři budu šťastná. A já vím, že nepřestanu číst, nepřestanu se zajímat o společenské dění, chci mít rozhled.“
Vypadá to, že v patnácti máte hezky srovnané priority…
„Často mi lidé říkají, že působím a vypadám starší. Berou mě tak, ale mě to dostává do nepříjemných situací.“
Do jakých?
„Zvou mě na mejdany a já musím říkat ne. A často bych se na ty večírky ani neměla jak dostat. Bydlíme za Prahou a já nemám řidičák. Mrzí mě to, obzvlášť v seriálu Sestřičky máme skvělou partu a ráda bych s ní trávila čas i mimo natáčení. Každou chvíli mě kolegové lákají po natáčení na pivo a já nemůžu. Neuvědomují si, že je mi patnáct. Asi jsem rychleji dospěla tím, že jsem začala pracovat. Moji vrstevníci asi běžně neřeší, že ráno mají být na kostýmce, pak se musí nějak dostat na natáčení, zařídit si někde oběd, večeři a pak jít třeba ještě na otvíračku něčeho. Ale nechci si stěžovat.“
Není vám líto, že jste se tím okradla o dětství a pubertu?
„To ani na chvíli! Nestěžuji si. Nechtěla bych jen chodit do školy, kecnout si po ní k telce, udělat úkoly, spát a druhý den to samé. Jsem vděčná za to, co mám.“
Na druhou stranu se s určitou popularitou a jiným životním stylem hůř navazují běžná přátelství.
„Je pravda, že víc přátel mám díky práci. Ve škole jsem se setkávala se závistí. Do sedmé třídy mě skoro v každé třídě někdo šikanoval. Prošla jsem si i dvěma kyberšikanami. Jedna se dokonce řešila i na policii, můj bývalý spolužák má od té doby zákaz kontaktu se mnou. Ale víc o tom mluvit nechci.“
Čím si vysvětlujete, že děti umí být tak zlé?
„Asi přejímaly názory svých rodičů, kteří si mysleli, že když jsem dcera slavných rodičů, budu rozmazlená. Ještě nedávno mi na chodbách pouštěly znělku ze seriálu, ve kterém hraje máma, a pokřikovaly na mě jménem její role. Asi je dráždilo, že mám slavnou mámu.“
Jak jste se tomu bránila?
„Snažila jsem se to přehlížet. Ale vedlo to i k tomu, že jsem měla tendence se ponižovat, abych dala najevo, že nemám nos nahoru. Možná i kvůli tomu nemám dostatek sebevědomí. Ale tak to asi má mnoho dětí známých rodičů. Věřím, že na konzervatoři už se to stávat nebude. Chci zůstat pokorná, ale ne nesebevědomá.“
K nízkému sebevědomí nemáte důvod, jste mistryně světa. V čem to vynikáte?
„To je hloupé se takhle chlubit. Miluju tanec. Tancuju jazz, balet, klasiku, modernu i contemporary – to je specifický druh výrazového tance. V tom jsem právě vyhrála mistrovství světa v německém Offenburgu. Letos se mistrovství, které se mělo konat v Římě, zrušilo kvůli koroně.“
Jak moc musí mistryně světa v tanci trénovat, aby vyhrála?
„Před šampionátem jsem nechodila do školy a byla jsem na sále šest dní v týdnu, od devíti do dvanácti a od dvou do osmi. Tancuju už 13 let.“
Třináct let? Vždyť vám není ani šestnáct…
„No, tancuju od plenek… Dispozice k tomu mám asi po babičce, která tancovala v černém divadle.“
Rodiče na vás musejí být hrdí. Jak vám to dávají najevo?
„Myslím si, že naši berou moje úspěchy automaticky. Berou je jako práci, kterou jsme odvedli, a přijde další. Rodiče, kteří nejsou z branže, to asi prožívají víc, zasednou k televizi a sledují svoje dítě, které se mihne v epizodní roli v seriálu. Ale uvnitř jsou určitě na mě a na bráchu, který je skvělý jazzový pianista, pyšní. Mikulášovi je dvaadvacet a je to naprostý génius na piano. Pokaždé mi jde husí kůže po těle, když ho slyším hrát.“
VIDEO: Lucie Zedníčková poprvé na plastice! Zbavila se ošklivého útvaru v obličeji
Lucie Zedníčková poprvé na plastice! Zbavila se ošklivého útvaru v obličeji Markéta Reinischová, Aleš Brunclík
Ale i o vás se mluví jako o velkém talentu. Režiséři i vaši zkušenější kolegové kvitují, jak přirozeně v Sestřičkách hrajete. Je to tím, že je vám postava tak blízká?
„Já nevím, mám spíš tendence se podceňovat. S rolí Andy určitě něco společného mám, třeba věk a disciplínu, ale i mnoho odlišného. Andy je hodně sportovně založená. Je to nadějná biatlonistka, ale prochází si obdobím, kdy se jí do trénování nechce. Trénuje ji táta, na kterého je hrozně drzá, ale v jádru je to dobrá, soběstačná a správná holka. Není rozmazlená, jen začíná mít vlastní názory.“
Hrát biatlonovou reprezentantku ale znamená i pro vás tvrdé tréninky. Tušila jste, do čeho jdete?
„Vůbec. Na roli jsem kývla okamžitě, a až později jsem se dozvěděla, jaký sport budu dělat. Vyděsila jsem se, když jsem zjistila, že budu muset trénovat biatlon. Je to asi ten poslední sport, který bych mohla dělat, protože v běžkách jsem na lyžácích byla vždycky poslední.“
Trénuje vás Michal Šlesinger a jeho tým, to musí být zážitek…
„…původně mi jeho jméno bylo sice povědomé, ale protože jsem biatlon moc nesledovala, netušila jsem, s jakou ikonou budu spolupracovat. Teď si toho vážím.“
Velmi vás chválí…
„Vážně? To není možné. Já mám pocit, že mi to pořád nejde. Je to strašně těžké. Už dvakrát jsem se vysekala tak, že mám na nohou jizvy. První dny tréninku byly strašně náročné, trénovali jsme za každého počasí, v dešti, v zimě, ve vedru. Bylo to těžké.“
Už netrénujete?
„Ale ano, nechci z toho vypadnout. Na sprinty mám sice dublérku, skutečnou reprezentantku Klárku, ale to neznamená, že se jenom vezu. Musím na tom umět jezdit a současně mluvit. Musela jsem se naučit příjezdy, dojezdy, sundávat malorážku. Kdybych na tom stála před kamerou podruhé v životě, nebyla bych toho schopná. Bylo by to poznat.“
S biatlonem jste se popasovala podle všeho skvěle, ale jak se vyrovnáváte s prvními milostnými scénami, které vaší postavě pubertální holky scenáristé píšou?
„No… Mám tam scénu, ve které se líbám s klukem v posteli a bavíme se o kondomech.“
Z toho jste musela být nervózní.
„Větší trému jsem měla, když jsem točila první pusu v Krejzových. Byla to taková dětská pusa, ale bylo mi 13 a nikdy předtím jsem žádnému klukovi pusu nedala. Pamatuju si, že se mi extrémně potily ruce. Teď v Sestřičkách to bylo zvláštní, protože tam mám staršího kluka. Začínám se dostávat do věku, kdy si musím zvykat na milostné scény. Pokud chci hrát a točit, tohle k tomu patří. Důležité je srovnat si v hlavě, že to jenom hrajeme. Beru to v pohodě. Spíš mi vadí, jak na to kouká celý štáb. Situace, kdy se spousta lidí dívá, jak se líbám s cizím klukem, byla divná a čekání na stopku dlouhé.“
VIDEO: Lucie Zedníčková: Už rok žiju v krabicích, chodím jen v nejnutnějším
Lucie Zedníčková: Už rok žiju v krabicích, chodím jen v nejnutnějším Markéta Reinischová, Aleš Brunclík
