Brát mámě oblečení je ekologičtější a levnější, říká dcera režisérky Kopáčové

ČÍM NEZAPŘEME, ŽE JSME JEDNA KREV
Tereza Kopáčová: Stejným smyslem pro humor. Zdánlivě oteklýma očima. Profilem. Výchovou, kterou u nás obou mají trochu nedobrovolně dodnes pod kontrolou moji rodiče, díky Luise v mimořádné formě navzdory věku.
Luisa Vrabelová: Máme stejný vkus, chutě a smysl pro humor. A kopáčovskou tvrdohlavost. Přestože si máma myslí, že ji nemá.

JEJÍ ZLOZVYK, NAD KTERÝM SE VŽDY MUSÍM POUSMÁT
Tereza Kopáčová: Moc se nad tím nepousmívám. Zatím je bordelář, jakým jsem byla v jejím věku. Až moje vlastní domácnost ze mne udělala příkladnou hospodyňku. A já z ní zatím šílím, stejně jako moje máma kdysi ze mne.
Luisa Vrabelová: Máma ráda říká, že se „všichni fyzici shodli“. A pak mi řekne něco jako, že jsem jenom vlnka, nebo že náš stůl není, protože hmota vlastně neexistuje. Když jsem to ale zkoušela já na ni, protože jsem chtěla šest koček, tak řekla, že jsou hmotný až moc a že nám v bytě udělají bordel. Ukecala jsem to aspoň na tři.

KDY JSEM O NI MĚLA NEJVĚTŠÍ STRACH
Tereza Kopáčová: Když mi v pěti letech zmizela v Alpách a já nevěděla, do kterého ze tří údolí zajela a jak mají Rakušané takové akce pořešené. A když mi v sedmi nepochopitelně zmizela v lesíku u Zlína, až jsem zoufale volala zásahovku, se kterou jsem tam točila Metanol. Proti tomu bylo jejích sedm zlomených obratlů přehledná záležitost beze strachu, protože jsem ji měla pod kontrolou.
Luisa Vrabelová: Největší strach jsem o mámu o měla, když se mi ztratila v lese a já měla u sebe její telefon. Zdálo se mi blbý volat policii: „Ztratila se mi matka.“

CO VY A POTÁPĚNÍ BEZ MASKY NA NÁDECH
Tereza Kopáčová: Pro mne úplně nový vjem a deep dive nejen do moře, ale i do sebe. Jak člověk překoná své zdánlivé limity. Jak do té hloubky v podstatě patří a jak lituje, že jsme se z ní kdysi dávno rozhodli vystoupit. Úplná magie. I když samozřejmě přes jakýkoli trénink, a já mám za sebou jen rychlokurz, těžko dostupná. O to krásnější.
Luisa Vrabelová: Zeptejte se mé matky, protože na ten kurz free dive mne nevzala. Což byla mimochodem asi první věc za můj život, kterou dělala beze mne. Když ji vidím zajet do hloubky, říkám si jen: „Matko, neumírej!“

ZA CO JSEM NA NI NEJVÍC HRDÁ
Tereza Kopáčová: Za její vnímavost, schopnost vcítit se a správně, empaticky rozhodovat v jakékoli situaci. V podstatě mimo mé chápání. Od malinka je mi schopná vysvětlit, i jak se mám vyznat sama v sobě.
Luisa Vrabelová: To je spousta věcí… V poslední době i za to, že se snaží přestat kouřit. A hlavně za to, co točí. Asi nejvíc za Smysl pro tumor – seriál, co teď dodělává. Ten mi připadá vážně dokonalý.

17 fotografií

KVŮLI ČEMU SE NIKDY NESHODNEME
Tereza Kopáčová: Snažíme se vybalancovat různé pohledy a navzájem se ovlivnit, ale těžko přemáhám svoje břitké soudy, což mi Luisa vyčítá. I když je trousím s nadhledem a láskou k bližnímu, prostě jen jako pozorování. Její generace soudy a objektivní pozorování odmítá. Zajímavý jev.
Luisa Vrabelová: My se shodneme vždycky na všem, akorát se u toho občas dost hádáme a nakonec odejdeme každá se svým názorem.

V ČEM SI ABSOLUTNĚ NOTUJEME
Tereza Kopáčová: Asi ve vnímání filmů a divadla. Luis je už od raného věku velmi poučeným divákem. Formuluje docela přesně, co si myslím, dřív, než to řeknu. Dobrý mimo jiné i jako nezatížený pohled na mé vlastní projekty.
Luisa Vrabelová: Když spolu hrajeme koledy na piano. (smích) Ba ne, notujeme si nejvíc v tom, že nás baví stejné věci.

JEJÍ ŠATNÍK
Tereza Kopáčová: Velká satisfakce. Všechny ty věci, co jsem nebyla schopna vyhodit, postupně nacházejí své uplatnění v jejím šatníku, který odmítá fast fashion a vrací se k minulému. Jaké vítězství! Bohužel i nové kousky, které jsem chtěla hodit na hlavu slovutným návrhářům, se ukázaly jako dokonalé, pro její postavu, zatímco já v tom vypadala jako nesvéprávný diblík. Tak se dostala k výjimečným outfitům, které bych jí v jejím věku nikdy nepořídila.
Luisa Vrabelová: Já ze zásady beru mámě všechno její oblečení. Protože je to ekologičtější a levnější, než oblečení kupovat. Ale i proto, že se mi její oblečení líbí. Většinou si beru to, co nosila ve svých dvaceti až třiceti letech. A ona vždycky řekne, že mně to oblečení sluší víc než jí!

NÁŠ KAŽDODENNÍ RITUÁL
Tereza Kopáčová: Přes veškerou moji snahu o řád je náš život ne úplně uspořádaný. Každodenní rituály nemáme, kromě toho, že s ní každé ráno vstanu. I to už ona chtěla opustit, ale zatím se nedaří. A snažím se držet teplé večeře. Ale když potřebujeme, jdeme do pěkné restaurace, do divadla, investujeme kus noci do povídání nebo odletíme do města, které si ona vysní. Místo rituálů nasazujeme zážitky.
Luisa Vrabelová: Nemáme každodenní rituál, máme slavnostní rituály. Chození do divadla nebo na operu a nebo třeba na sushi. A nejlepší rituál je naše společné cestování.

JAK VNÍMÁM JEJÍ KAMARÁDY A KOHO Z NICH MÁM NEJRADĚJI
Tereza Kopáčová: Luisa vztahy usilovně vyhledává a já už si zvykla, že její vrstevníci jsou mimořádně bystří a vnímaví a úplně jiní, než jsme byli my.
Luisa Vrabelová: Máma má skvělé kamarády. Jsou přátelští a vždycky něčím zajímaví. Někteří z nich jsou rodiče mých kamarádek a ty mám úplně nejradši.

ČÍM MĚ NEJVÍC OBOHACUJE
Tereza Kopáčová: Dělá mi zrcadlo. Zobrazuje všechny vlastnosti a schopnosti, které nemám. Dokonce i ty, co jsem nikdy mít nechtěla. Všechno v hyperbole.
Luisa Vrabelová: To máte pořád něco. Ukazuje mi cestu k filmu, fotografii, hudbě, designu... A má dobrý vkus.

CO JSEM JÍ JEŠTĚ NIKDY NEŘEKLA
Tereza Kopáčová: Nevybavuju si nic podstatného, co by nevěděla. Včetně toho, co jsem přiznat neměla. Otevřenost považuju za mimořádně důležitou, nejen ve výchově. Ostatně ona dělí vztahy dětí a rodičů podle toho, kolik si toho dotyční řeknou. Pokud vím, jsme i přes její pubertu oboustranně zhruba na 90 procentech.
Luisa Vrabelová: I kdyby něco takového bylo, přece bych to neřekla teď a zrovna tady.

NA CO SE NEJVÍC TĚŠÍME
Tereza Kopáčová: Na Benátky s Luis. A až spolu zase pojedeme za delfíny. A lyžovat.
Luisa Vrabelová: Až dokončím svůj háčkovaný projekt, až pojedeme do Benátek a na přespávačky s kamarádkami u nás doma.

ČÍM MĚ NEJVÍC PŘEKVAPILA
Tereza Kopáčová: Překvapuje mne nějakým postřehem nebo hláškou v podstatě denně. Ale když jsem k Vánocům dostala 365 svitků s tím, co na mě nejvíc oceňuje, dětský vhled, to jak mě má přečtenou a pečlivě rozmyšlená motivace mě úplně sejmuly. Když je nejhůř, rozbaluju si její svitky.
Luisa Vrabelová: Překvapuje mě, že si nikdy neodpustí historku, jak jsem si myslela, že se slavný obraz Leonarda da Vinci jmenuje Majonéza. Přitom se to stalo asi před tisíci lety.

KDE SE VIDÍME V ROCE 2050
Tereza Kopáčová: Ležím u moře na Bali, většinu orgánů vyměněných, kůže napnutá novým objevným prostředkem, hlava vyladěná meditací, píšu scénář, ke kterému můj celý život směřoval. Luisa přilétá ze svého milovaného New Yorku, kde má vysněnou práci a rodinu, aby mi ten můj scénář s láskou a erudicí opoznámkovala. A především abychom spolu zase zažily něco výjimečného.
Luisa Vrabelová: Vzhledem k tomu, že jsem své vize za posledních pár let dost radikálně změnila, bojím se teď říct tu současnou, abych ji nezakřikla. Ale nejspíš budu opečovávat svoji senilní matku na Bali.