Jak ji změnila čtyřměsíční svatební cesta po Indii? Proč pak vyhořela? A co jí pomohlo znovu se nastartovat?
Zkoušíte v Národním divadle inscenaci Valerie a týden divů, kde se tematizuje přechod z dětství do dospělosti. Co bylo pro vás na dospívání nejtěžší?
Dospívala jsem ještě za socialismu, v roce 1989 mi bylo sedmnáct. Pro mě byla asi nejhorší ta nesvoboda. Se zalíbením jsme koukali na Západ, že oni mají, co my nemáme, můžou, co my nemůžeme. My jsme byli zavření v akváriu. Ale nejhorší pro mě asi byla střední škola, tam mi to přišlo jako v ústavu. Byla jsem na výběrové škole, studovala jsem zahraniční obchod. Sjely se tam děti z celé jižní Moravy. Tam jsem poprvé zažila rivalitu, pomluvy. Pedagogové mi tam přišli neosobní. Na základce jsme pro učitele byly dětičky, chovali se k nám vstřícně, tady už ne. Navíc jsem se z Prostějova, tedy maloměsta, přestěhovala do Brna.
V jednom díle jemu a našemu seriálovému synovi nesu polívku a říkám jim: „Máte stažené žaludky, co? Vy nerváci.“ A protože mě Igor pořád štengroval, při ostrém záběru jsem místo nerváci řekla sprosté slovo, které se s tím rýmuje.
